Pár týdnů nazpět mě kontaktovala skupina Gruzínců, kteří se účastnili protivládních demonstrací v Tbilisi roku 2019. Přesně před dvěma lety, ve dnech 19. a 20. června 2019, se účastnili mírumilovné občanské demonstrace proti návštěvě ruského poslance Sergeje Gavrilova, který byl pozván v rámci Meziparlamentního pravoslavného shromáždění na půdu gruzínského parlamentu, což gruzínská veřejnost označovala za vměšování do státní suverenity Gruzie. Nutno připomenout, že vztahy Gruzie s Ruskou byly a jsou napjaté, především kvůli následkům války v roce 2008, okupaci pohraničních regionů a posouvání jejich hranic.



Po brutálním – a dosud nespolehlivě vyšetřeném – zásahu gruzínské policie utrpěla řada z nich vážná poranění s dlouhodobými následky. Typicky jsou to poranění očí způsobená gumovými projektily, ale i vnitřní zranění či zranění končetin vlivem mimořádně brutálního zásahu policie.

Jelikož občanská společnost v Gruzii je symbolem změn posledních let, většímu přiblížení k hodnotám EU i oživení politiky směrem od oligarchů a korupčníků, věnuji jejich situaci velkou pozornost. Setkala jsem se tak s nimi - prozatím alespoň online - aby mi popsali výzvy, kterým momentálně čelí. Ty nejvíce kriminální případy stále čekají u státního žalobce v Gruzii, soudní dvůr ve Štrasburku několik případů přijal teprve před několika týdny.

Oběti takového zásahu na mírumilovné demonstraci v demokratické zemi logicky požadují spravedlnost. Té se jim ale již dva roky nedostává - status oběti, státní garance zdravotní rehabilitace a zejména pak potrestání těch, kdo mají celý zásah na svědomí: policejních složek a vlády.

Mají nyní obavu, že tzv. zákon o amnestii, který je součástí dokumentu „Cesta kupředu pro Gruzii“, teď může přerušit vyšetřování a definitivně tak celý závažný incident porušení lidských práv zamést pod koberec.

V gruzínském Parlamentu se nyní objevil návrh zákona o odškodnění obětí zásahu. Návrh rozlišuje čtyři úrovně závažnosti poranění a jim odpovídající odškodnění. Oběti by měly nárok na 1000, 2000, 3000 a případně 12000 gruzínských lari plus měsíční příspěvek 500 lari (jeden lari činí necelých sedm českých korun). Oběti se obávají, že hlavním účelem tohoto zákona je zbavit se celého problému a uchlácholit je.
Druhou věcí je výše odškodnění. Nejde jen o zranění, mnozí z demonstrantů kompletně přišli o oko. Nesou si trvalé zdravotní následky, kvůli kterým v řadě případů přišli o práci. Jsou mezi nimi i mladí lidé ve věku 18 nebo 19 let. Giorgi Buliskeria pracoval jako dispečer letového provozu, po zásahu gumovým projektilem ztratil zrak na jedno oko. Přišel o licenci a byl přeřazen na nižší pozici s nižší mzdou.

Ani Koba Letodiani dosud neobdržela status oběti, přestože vinou gumových projektilů v očích zcela ztratila zrak. Absolvuje nákladnou léčbu, kterou vinou pracovní neschopnosti není schopna splácet. O oko kompletně přišla i teprve dvacetiletá Maia Gomuri, která musela, podobně jako řada dalších, absolvovat sérii plastických operací kvůli poraněným kostem v obličeji. Tenhle děsivý list by mohl pokračovat. Zraková zranění doprovázelo i několik závažných zranění vlivem brutálního bití.

Jakožto členka delegací pro země Východního partnerství, mezi které se Gruzie řadí, cítím povinnost se za gruzínskou občanskou společnost postavit. V březnu tohoto roku jsem se setkala se zástupci gruzínského občanského sektoru, kde jsme řešili ústavní krizi, která v zemi nastala po parlamentních volbách. Dlouhodobě se na evropské půdě snažím připomínat, že krize v Gruzii je i naší krizí. Mediační iniciativu evropských zástupců jsem doposud brala s povděkem a považuji ji za důležitý krok na cestě Gruzie do evropské rodiny. Nyní je ale potřeba jasně vytyčit, kde končí pomocná ruka a začíná káravý prst.

Již před setkáním s Gruzínci jsem podala písemný dotaz k Evropské radě, který se týká gruzínského zákona o amnestii. Ptám se v něm Christiana Danielssona, kterého předseda rady Charles Michel pověřil zprostředkováním obnoveného dialogu s představiteli Gruzie, zda se bude problematickým zákonem zabývat, když tento zákon vychází z dohody, na které se Evropská rada přímo podílela. A představitelů rady se ptám, co ještě (nad rámec dohody a amnestie) učiní pro ochranu občanských práv gruzínských demonstrantů, kteří usilují o status obětí, aby dosáhli na funkční kompenzace za fyzickou i psychickou újmu.

Ve spolupráci se zástupci obětí zároveň začínám pracovat na další iniciativě. Máme-li jako Evropská unie vést dialog s představiteli nějaké země, která má, slovy Josepa Borrella „pokračovat na své evropské cestě“, pak je potřeba jasně říct, že součástí takové cesty je i bezpodmínečná spravedlnost pro oběti represí.