Nesmíme zapomínat, že z Kremlu nepřichází pouze krátkodobé hrozby, ale i dlouhodobý mráz. Pokud si to neuvědomíme, budeme hrát Putinovu hru a v informační válce prohrajeme i bez boje.



Dnešek je dnem, o kterém mnozí v posledním týdnu spekulovali jako o dni ruské invaze na Ukrajinu. Nejen lidem, kteří válku zažili, ale i těm, kdo by tuto zkušenost ve svém životě rádi oželeli, se při takové možnosti svírá hrdlo.

Pokud jde o aktivity Ruské federace, je třeba si nalít čistého vína: Podíváme-li se na výčet bezpečnostních hrozeb za posledních několik let, marně bychom hledali incidenty, které by nebyly agresí Ruské federace. Když Gruzie v roce 2008 zahájila jednání o tom, že by se mohla stát členem NATO, byla jí odpovědí pětidenní válka. Když stejná jednání zahájila v roce 2014 Ukrajina, čekala na ní ruská invaze.

Ať už jde o špionážní skandály, atentáty na evropské půdě, útoky jako Vrbětice či dezinformační kampaně, všude nacházíme rukopis Kremlu. Nelze říct, že na to nereagujeme – vyhošťování diplomatů či obnovované a posilující sankce nejsou žádnými znaky přátelství, ale silové diplomacie.

Evropská sedmadvacítka je navíc největším obchodním blokem na světě. Pokud někdo dnes tvrdí, že tyto sankce nemají žádný efekt, pak lže, nebo se mýlí. Sedm let tvrdých sankcí, uvalených na klíčová odvětví po invazi na Krym a eskalaci konfliktu na Donbasu, odsoudilo ruskou ekonomiku k marginální pozici. Sankce v posledních letech prohloubily ekonomické problémy, se kterými se Rusko dlouhodobě potýká, zapříčinily odliv kapitálu ze země a pád rublu, odhaduje se, že za sedm let stály Rusko až 1,5 % HDP.

To ovšem neznamená, že jsou sankce používány tím nejefektivnějším způsobem. Jejich terče bychom měli volit s chirurgickou přesností. Oligarchy blízké Kremlu, kteří tvoří s Putinovým režimem jeden mocný spletenec, dobře známe. A víme, jak rádi své bohatství zhodnocují právě v unijních zemích. Je zřejmé, že se musíme naučit dostatečně agresivní ekonomické diplomacii, kterou tato třída pocítí.

Ať už se současné napětí vyvine kterýmkoli směrem, je třeba si uvědomit, že Rusko s evropskými státy válku dávno vede, jen používá jiné než tradiční metody. A vyhrává. Daří se mu rozdělovat země NATO, vytvářet mlhu kolem svých motivů – vzpomeňme na nedávnou zprávu ruských médií o tom, jak se údajně našli na hranicích masové hroby obětí ukrajinské agrese a další proudy rádoby ospravedlňující kroky Putina, či kamuflující zájmy reálné. A v neposlední řadě se mu daří již rok prodlužovaným napětím ekonomicky ubližovat Ukrajině, kterou opouští investoři a věřitelé.

Je těžké nyní hádat, jaké kroky Putin nakonec zvolí. Osobně stále věřím v silovou diplomacii a deeskalaci, jelikož v jeho perspektivě rozhodně nepřevažují racionální důvody pro reálný vojenský konflikt.

Nesmíme ale zapomínat na to, že z Kremlu nepřichází jen krátkodobé hrozby, ale dlouhodobý mráz, a obrnit se před ním. Pokud si to neuvědomíme, prohrajeme i bez boje.