Robustní skořápka českého zdravotnictví
Nejprve pohleďme, co na výraz robustní říká výkladový slovník češtiny: statný – velký - urostlý - silný - mohutný - vytrvalý - spolehlivý. Kapitáni českého zdravotnictví si toto adjektivum oblíbili a – bůh ví proč – je používají k charakteristice celého resortu.
Nemohu se zbavit dojmu, že ani jedno ze sedmi synonym není v tomto případě namístě. Možná tím chtějí říci, že ať už se o zdravotnictví staráme či nikoli, ať systém škrtíme či dotujeme, vždy zafunguje spolehlivě a vydrží prakticky všechno.
I.
Ochránit seniory a nedopustit kolaps zdravotního systému – to byly dva jasné a představitelné cíle protiepidemických opatření v období šíření koronaviru. A hned ten první se ukázal, že je nad naše síly. Domovy, penziony a léčebny nejsou hermeticky odděleny od okolního světa, a tak zejména díky své dlouhé inkubační době si virus všude nalezl svoji skulinku. Ošetřovatelé, pečovatelé, sestry, sanitárky, prádlo, jídlo, údržba – to vše jsou cesty přenosu viru i při tom nejopatrnějším způsobu provozu – kromě přirozeného pohybu pacientů a klientů mezi odděleními a ústavy. Funkční izolace není prakticky proveditelná.
Co jsme udělali pro seniory a dlouhodobě hospitalizované? Místo plošných opatření (ozařování prostor UV paprsky, opakovaná dezinfekce povrchů, pravidelné větrání), místo dodávky doplňků stravy (vitamíny C a D, zinek aj.), místo lékové prevence (isoprinosine?) a místo péče o duševní pohodu pacientů (konzultace psychologa či psychiatra, co možná nejširší kontakt se svými rodinami) jsme byli schopni pouze zakázat vstup rodinným příslušníkům, a to na mnoho měsíců.
Měsíců, během kterých se staří lidé nesměli vidět se svými nejbližšími, měsíců, kdy byla jejich psychika (a následně imunita) válcována obavami a strachem. Nechali jsme je umírat ve smutku, beznaději a osamocení, což nelze označit jinak než jako jednání proti lidskosti. Možná, že se takový příkaz dá vynutit. Možná, že se dá dnes bagatelizovat jízdou mezi paragrafy důkladně zahnutými. Vědomí porušení jednoho z nejzákladnějších lidských práv však s námi bude už stále.
II.
První výzvu jsme nezvládli. A jak to vypadalo na druhé straně medicíny, kde běží čas rychleji a kde se lékaři častěji a hlouběji zanořují do pacientova těla?
Zde byla situace snad ještě horší. Od devadesátých let jsme masírováni zprávami, jaký je u nás nadbytek akutních lůžek, která odčerpávají finance z tohoto beztak „nevýdělečného“ resortu. Po všechny roky proto docházelo k pozvolné a nekoncepční redukci akutní lůžkové péče, včetně lůžek „intenzivních“ - z důvodu, aby se ušetřilo. Prvoplánově se skutečně ušetří. Do konečné faktury, kterou vystaví první neočekávaná nemoc většího rozsahu však patří i nepřímé náklady na improvizace v situaci, kdy najednou něco chybí.
Před 20 lety zde byla nejen intenzivní lůžka, ale i patřiční lékaři. Tak, jak ubývala pracovní místa, ubývali i „intenzivisté“. Jeden šel do důchodu, druhá na mateřskou, třetí se rekvalifikoval na praktického lékaře, čtvrtý si sedl do klidnější ambulance, po pátém, šestém a sedmém rádi šáhli v Irsku, Německu a Rakousku, kde si o mnoho let dříve uvědomili, že se jedná o artikl více než vzácný.
Dilema lékaře na urgentním příjmu, kterého pacienta vzít na JIP a poskytnout mu tak péči přiměřenou jeho stavu a kterého nechat na oddělení standardním a rozhodnutím jedné vteřiny seškrtat jeho naděje na návrat domů, je tak temným dědictvím neschopnosti a nehospodárnosti zdravotnických údržbářů minulých let, let prosperity.
III.
Lze doufat v nápravu v letech chudších, v letech splácení katastrofických dluhů? Proč ne, ve světě, kde v hokeji porazí Lotyši Kanadu, je asi možné úplně všechno. Osobně bych ale ani na jedno nesázel, protože ministři se střídají v úřadu jak pětky na ledové ploše, poslední ministr šel ze hry dřív, než si stačil spočítat klíče od svých nemovitostí. Česká republika si i díky němu drží vysoké skóre: 3,3 ministra na jedno čtyřleté volební období.
Naše zdravotnictví není robustní a potřebuje radikální řezy a jasnou, dlouhodobou koncepci. Konečně by měl naskočit někdo z první formace a odehrát pořádný ice-time. To by bylo pro sázkové kanceláře ale hodně velké překvapení.
Nemohu se zbavit dojmu, že ani jedno ze sedmi synonym není v tomto případě namístě. Možná tím chtějí říci, že ať už se o zdravotnictví staráme či nikoli, ať systém škrtíme či dotujeme, vždy zafunguje spolehlivě a vydrží prakticky všechno.
I.
Ochránit seniory a nedopustit kolaps zdravotního systému – to byly dva jasné a představitelné cíle protiepidemických opatření v období šíření koronaviru. A hned ten první se ukázal, že je nad naše síly. Domovy, penziony a léčebny nejsou hermeticky odděleny od okolního světa, a tak zejména díky své dlouhé inkubační době si virus všude nalezl svoji skulinku. Ošetřovatelé, pečovatelé, sestry, sanitárky, prádlo, jídlo, údržba – to vše jsou cesty přenosu viru i při tom nejopatrnějším způsobu provozu – kromě přirozeného pohybu pacientů a klientů mezi odděleními a ústavy. Funkční izolace není prakticky proveditelná.
Co jsme udělali pro seniory a dlouhodobě hospitalizované? Místo plošných opatření (ozařování prostor UV paprsky, opakovaná dezinfekce povrchů, pravidelné větrání), místo dodávky doplňků stravy (vitamíny C a D, zinek aj.), místo lékové prevence (isoprinosine?) a místo péče o duševní pohodu pacientů (konzultace psychologa či psychiatra, co možná nejširší kontakt se svými rodinami) jsme byli schopni pouze zakázat vstup rodinným příslušníkům, a to na mnoho měsíců.
Měsíců, během kterých se staří lidé nesměli vidět se svými nejbližšími, měsíců, kdy byla jejich psychika (a následně imunita) válcována obavami a strachem. Nechali jsme je umírat ve smutku, beznaději a osamocení, což nelze označit jinak než jako jednání proti lidskosti. Možná, že se takový příkaz dá vynutit. Možná, že se dá dnes bagatelizovat jízdou mezi paragrafy důkladně zahnutými. Vědomí porušení jednoho z nejzákladnějších lidských práv však s námi bude už stále.
II.
První výzvu jsme nezvládli. A jak to vypadalo na druhé straně medicíny, kde běží čas rychleji a kde se lékaři častěji a hlouběji zanořují do pacientova těla?
Zde byla situace snad ještě horší. Od devadesátých let jsme masírováni zprávami, jaký je u nás nadbytek akutních lůžek, která odčerpávají finance z tohoto beztak „nevýdělečného“ resortu. Po všechny roky proto docházelo k pozvolné a nekoncepční redukci akutní lůžkové péče, včetně lůžek „intenzivních“ - z důvodu, aby se ušetřilo. Prvoplánově se skutečně ušetří. Do konečné faktury, kterou vystaví první neočekávaná nemoc většího rozsahu však patří i nepřímé náklady na improvizace v situaci, kdy najednou něco chybí.
Před 20 lety zde byla nejen intenzivní lůžka, ale i patřiční lékaři. Tak, jak ubývala pracovní místa, ubývali i „intenzivisté“. Jeden šel do důchodu, druhá na mateřskou, třetí se rekvalifikoval na praktického lékaře, čtvrtý si sedl do klidnější ambulance, po pátém, šestém a sedmém rádi šáhli v Irsku, Německu a Rakousku, kde si o mnoho let dříve uvědomili, že se jedná o artikl více než vzácný.
Dilema lékaře na urgentním příjmu, kterého pacienta vzít na JIP a poskytnout mu tak péči přiměřenou jeho stavu a kterého nechat na oddělení standardním a rozhodnutím jedné vteřiny seškrtat jeho naděje na návrat domů, je tak temným dědictvím neschopnosti a nehospodárnosti zdravotnických údržbářů minulých let, let prosperity.
III.
Lze doufat v nápravu v letech chudších, v letech splácení katastrofických dluhů? Proč ne, ve světě, kde v hokeji porazí Lotyši Kanadu, je asi možné úplně všechno. Osobně bych ale ani na jedno nesázel, protože ministři se střídají v úřadu jak pětky na ledové ploše, poslední ministr šel ze hry dřív, než si stačil spočítat klíče od svých nemovitostí. Česká republika si i díky němu drží vysoké skóre: 3,3 ministra na jedno čtyřleté volební období.
Naše zdravotnictví není robustní a potřebuje radikální řezy a jasnou, dlouhodobou koncepci. Konečně by měl naskočit někdo z první formace a odehrát pořádný ice-time. To by bylo pro sázkové kanceláře ale hodně velké překvapení.