Jsou sebevražední teroristi blázni, nebo chtějí se zabít kvůli altruistickým důvodům, kterým věří?

Moderní neurověda nám umožnuje poznat, jak funguje mozek. Na základě neurologického vyšetření teroristů, kteří nestihli realizaci sebevraždy, k níž se přihlásili, tedy známe na úvodní otázku odpověď.

Pro rozhodování mezi volitelnými možnostmi používá náš mozek dvě centra. První je centrum „užitné hodnoty“ ve spodní části pravého lebečního laloku. Hodnotí možnosti čistě na základě výhod a nevýhod, např. jestli je lepší jet tramvají nebo jít pěšky. Druhé centrum sídlí na hranici lebečně-temporálního laloku a zabývá se „vyššími principy“, tedy tím, jestli je něco morálně dobré či zlé.

Zajímavé je, že tato centra mezi sebou nemají žádné přímé spojení. Naše představy o tom, co je praktické a co se vyplatí, jsou tedy prvopočátečně oddělené od hlubokých principů, ve které věříme. To vysvětluje, proč hlouběji přemýšlíme nebo váháme, když nám někdo navrhne něco, co se vyplatí, přitom to ale je v rozporu s naší vírou či přesvědčením. Pro vyřešení musí obě centra komunikovat s frontálním lalokem, který funguje jako „rozhodčí“, protože nám (jako jediným z živočichů) umožňuje přemýšlet o tom, o čem jsme zrovna přemýšleli. Tím nejen rozhodujeme složité problémy, ale tvoříme i hlubší úvahy.

Indoktrinace radikálního islámu a následná volba sebevraždy může působit pouze u lidí, kteří mají tento proces zdeformovaný a labilní. Tato labilita vzniká z nevyřešených neuropsychických nemocí, jako jsou deprese, psychologické trauma, trvalá úzkost, neurotická povaha, atd. Velkou roli přitom hrají předchozí sociologické nevýhody, mezi které patří porucha rodinných vztahů anebo vylučování ze společnosti. Právě takové negativní společenské a psychické sklony se při detailnějším prozkoumání najdou u všech teroristů, včetně těch, kteří se narodili mimo islámské státy a údajně nikdy nevybočili z „normy“. Obě zmíněná centra jsou u nich rozkolísaná, nedostatečně „pevná“ a při procesu indoktrinace se v nich postupně usazuje myšlenka, o které dříve nikdy tito lidé nepřemýšleli. Stane se tak proto, aby kompenzovali vlastní slabosti, potíže a pochybnosti. Takový proces – a o proces tu vždy jde – obejde klíčovou roli frontálního laloku jako rozhodčího.

Výsledkem je, že „hotový“ sebevražedný terorista chce zemřít. Pomáhá mu k tomu samotný Islám, který na jedné straně odsuzuje zabití druhého, ale zároveň hlásí, že stát se mučedníkem pro Alláha je garantovaná cesta do nebe. Zdeformované upřednostnění principu islámského mučednictví nabízí tedy nejen cestu ven z problémů ale vstup přímo do nebe. Co víc si přát? Jedná se ale o fenomén „všechno nebo nic“ – běda, jestli se to nepodaří. To vysvětluje, proč se i při „nepodařené“ operaci terorista vždy vyhodí do povětří. Stejně tak to vysvětluje případy typu Nidala Hasana, kterého při útoku na americké vojáky zranili, než se stačil odpálit. Dnes věnuje Hasan veškerou sílu k sabotáži vlastní obhajoby a k splnění snu o popravě jinou rukou.

Sebevražední teroristi tedy nejsou „blázni“, ale mají zdeformované uvažování o základních hodnotách. To se děje nejen u nich, ale i v celém jejich okolí. Z perspektivy dějin to není ani poprvé. Násilí či „vybombardování" nejenže sklony těchto lidí nevymaže, ale dokonce je posílí tím, že je bude tlačit do užšího kouta.

Řešení spočívá v odstranění, anebo alespoň zmírnění, společenských a ekonomických tlaků, které jejich situaci negativně ovlivňují. Na druhé straně je stejně tak důležité rozpoutat viditelnou kampaň v islámských médiích, která odbourá lesk a třpyt mučednictví s naznačením, že jde o zoufalý a pateticky čin psychicky slabých a postižených.

MUDr. Martin J. Stránský M.D., FACP, neurolog

Publikováno:
www.lidovky.cz 30.12.2015
Přitomnost 30.12.2015