V Psychiatrické léčebně Dobřany se v lednu oběsila jedenapadesátiletá pacientka v síťovém lůžku. Deník Právo uvedl, že pacientka roztrhla část sítě v horním rohu a vzniklým otvorem prostrčila hlavu, na kterou se zavěsila. Podle ředitele dobřanské léčebny Vladislava Žižky dokázala vyvinout obrovskou sílu a roztrhnout jedno z ok, kterými je síť upnutá k vodicí tyči.

Žena, která projevovala známky neklidu a již dříve měla sklon k sebepoškozování, byla po snídani umístěna do síťového lůžka. „Pacientka ale nebyla v takovém stavu, který by vyžadoval nepřetržitý dohled. Nad jejím lůžkem byla umístěna kamera, která přenášela obraz do monitoru na sesterně. Personál ji tak měl stále na očích a kdykoliv se mohl podívat, co se s ní děje,“ uvedl ředitel Žižka.

Zažil jsem síťová lůžka v době, kdy jsem pracoval v psychiatrické léčebně Kosmonosy. Pokud pacientka musela roztrhnout síť ze silných silonových vláken a rozplést větší počet ok, pak to nemohla zvládnout během několika minut, spíše se to dá počítat na hodinu. Je zarážející, když měla být trvale monitorována zdravotním personálem, že během šedesáti minut si toho nikdo nevšiml. Nikdo nepřišel na kontrolu, nikdo se nešel podívat, jestli je pacientka umístěná do síťového lůžka stále v pořádku. Zdá se, že zhruba hodinu ji nikdo nesledoval, takže měla dost času na to sebevraždu dokonat.

Žena měla v minulosti sebevražedné tendence. Zdravotní sestry i lékaři věděli, že pacientka je potenciální sebevrah, člověk s vysokým rizikem sebevražedného chování. V této souvislosti je dost nepochopitelný výrok ředitele léčebny, že pacientka nebyla v takovém stavu, který by vyžadoval nepřetržitý dohled – tedy trvalou přítomnost zdravotnického personálu. Je to dost zarážející výrok také proto, že síťové lůžko by mělo být použito už jen jako ultimum refugium (poslední útočiště), když nepřipadá v úvahu nic jiného, podobně jako elektrické šoky.

Proč nepoužil personál jinou mírnější variantu, a proč lékařka, která měla službu, zvolila rovnou použití nejméně humánního omezovacího prostředku? Nabízelo se především využití osobní intervence, zajištění přítomnosti někoho ze zdravotního personálu, aby pacientce poskytl základní psychoterapeutickou pomoc. Kdybych byl primářem na neklidovém oddělení a věděl, že pacientka je neklidná a v minulosti měla sebevražedné tendence, nařídil bych, aby se u ní nepřetržitě po několika hodinách střídaly zdravotní sestry. Šlo jen o to, přeskupit služby, pokud slouží na oddělení dvě tři sestry, jednu z nich uvolnit, aby si mohla sednout k lůžku pacientky a věnovat se jí. V nezbytném případě by se dala zklidnit i s pomocí léků, ty působí velmi rychle, a pak si k ní sednout a mluvit s ní.

Jsem přesvědčen, že použití síťového lůžka nebylo nutné. Lidský přístup je ale možný i v případě, že pacient je umístěn do síťového lůžka. V léčebně v Kosmonosech jsem zažil takhle působit psycholožku Darju Kocábovou, matku hudebníka Michaela Kocába. Docházela na to nejakutnější oddělení, kde bylo několik síťových lůžek. Vzala židli, sedla si k pacientovi, který byl za sítí, podala mu ruku skrz síť a něco mu klidným hlasem povídala, nebo mu naslouchala. Bylo to velmi zklidňující a užitečné, takže i takto se dá pracovat s pacientem, který je už umístěný v síťovém lůžku.

Některý z omezovacích prostředků lze použít pouze v případě, že člověk ohrožuje sebe nebo své okolí a je na lékaři, aby zvolil ten nejvhodnější. Umístění do klecového lůžka, připoutání k lůžku nebo použití svěrací kazajky patří mezi nejtvrdší opatření. Injekční podání psychofarmak spolu s osobním psychoterapeutickým působením je humánnější, než někoho jednoduše zavřít do sítě. Myslím, že tento nešvar je častý i v jiných zařízeních, nejenom v Dobřanech. Síťové lůžko se volí jako jediné řešení a personál má klid. Z mého pohledu jde v případě této pacientky o výrazné zanedbání zdravotní péče a uvítal bych, kdyby ministerstvo zdravotnictví ustavilo kontrolní komisi, která by celý případ prošetřila a ze zjištěných skutečností vyvodila důsledky.