Stigma
Stigma je slovo, které doprovází lidstvo již po dlouhou dobu. Ve starověkém Řecku znamenalo černou skvrnu, cejch či duševní chorobu. Určité renesance zaznamenalo v období raného křesťanství. Po ukřižování Ježíše Krista totiž různí samozvaní proroci a světci prokazovali věrohodnost svých vizí tzv. stigmaty, tj. otevřenými ranami na jejich těle v místech, na kterých byl Ježíš přibit římskými vojáky ke kříži. Někteří z nich byli a stále jsou adorováni, jiní byli upáleni. V tehdejší době termín „stigma“ již získal dvojí význam: bolest, utrpení a odsouzení na straně jedné a výjimečnost a spiritualitu a bližší cestu k Bohu na straně druhé.
V naší době je tento termín nejčastěji spojován s duševní chorobou. A opět můžeme vnímat dvojakost tohoto pojmu. Vnímáme duševně nemocné jako blázny, problematické lidi, kteří se mohou chovat někdy nevypočitatelně, až agresivně. Převládá spíše všeobecné mínění, že nejlepší by bylo umístit tyto lidi do ústavů, které ochrání je, i společnost. Z druhé strany pohledu jsou respektováni jako duchovní osoby s přesahem do spirituality a transcendence...
V zemích západní Evropy, včetně ČR již po řadu let probíhají tzv. Destigmatizační kampaně, většinou financovány z fondů EU. Otázkou je, jaký dopad tyto aktivity mají.
Např. v naší ČR je obor psychiatrie ve srovnání s jinými zeměmi stabilně dlouhodobě podhodnocen, oproti jiným medicínským odvětvím přichází na psychiatrii výrazně nižší finanční částka ze státního rozpočtu než je zapotřebí.
ČR má dosud stále stejný počet velkých psychiatrických ústavů (cca 20) z nichž většina existovala již před 150 lety.
Průměrná délka návštěvy pacienta u ambulantního pacienta je stále okolo 10 minut.
Naděje plná síť center duševního zdraví se rozvíjí velmi pozvolna a ze strany zdravotních pojišťoven, či ministerstva zdravotnictví není patrná snaha zafinancovat tato centra poté, co peníze z EU po 1,5 roce skončí.
Není zjevné, že by média, či celková veřejnost změnila pohled na lidi s vážným zvláště psychotickým onemocněním.
Možná, že slabým místem těchto destigmatizačních kampaní je to, že se na jejich realizaci opět podílí samotní psychiatři. Tj. odborníci, kteří jsou svázáni Mezinárodní klasifikací nemocí ve které je stále uváděn 150 let starý pojem schizofrenie (zatížen obrovským stigmatem), rozdělený do šesti klasických kategorií. Domnívám se, že tento pojem zatížený velkými negativními předsudky, jakož i popis jeho jednotlivých typů by měl být co nejdříve opuštěn a nahrazen něčím jiným.
Možná by bylo užitečné, kdyby vedle profesionálů se na zmíněných destigmatizačních snahách více podílely lidé, kteří mají za sebou psychotickou zkušenost.
Ve Velké Británii byl v 70. letech min. století přijat Zákon o duševním zdraví poté, co vážený lord v Parlamentu povstal a řekl: „ Ano, pánové já jsem se též léčil pro schizofrenii.“
V naší době je tento termín nejčastěji spojován s duševní chorobou. A opět můžeme vnímat dvojakost tohoto pojmu. Vnímáme duševně nemocné jako blázny, problematické lidi, kteří se mohou chovat někdy nevypočitatelně, až agresivně. Převládá spíše všeobecné mínění, že nejlepší by bylo umístit tyto lidi do ústavů, které ochrání je, i společnost. Z druhé strany pohledu jsou respektováni jako duchovní osoby s přesahem do spirituality a transcendence...
V zemích západní Evropy, včetně ČR již po řadu let probíhají tzv. Destigmatizační kampaně, většinou financovány z fondů EU. Otázkou je, jaký dopad tyto aktivity mají.
Např. v naší ČR je obor psychiatrie ve srovnání s jinými zeměmi stabilně dlouhodobě podhodnocen, oproti jiným medicínským odvětvím přichází na psychiatrii výrazně nižší finanční částka ze státního rozpočtu než je zapotřebí.
ČR má dosud stále stejný počet velkých psychiatrických ústavů (cca 20) z nichž většina existovala již před 150 lety.
Průměrná délka návštěvy pacienta u ambulantního pacienta je stále okolo 10 minut.
Naděje plná síť center duševního zdraví se rozvíjí velmi pozvolna a ze strany zdravotních pojišťoven, či ministerstva zdravotnictví není patrná snaha zafinancovat tato centra poté, co peníze z EU po 1,5 roce skončí.
Není zjevné, že by média, či celková veřejnost změnila pohled na lidi s vážným zvláště psychotickým onemocněním.
Možná, že slabým místem těchto destigmatizačních kampaní je to, že se na jejich realizaci opět podílí samotní psychiatři. Tj. odborníci, kteří jsou svázáni Mezinárodní klasifikací nemocí ve které je stále uváděn 150 let starý pojem schizofrenie (zatížen obrovským stigmatem), rozdělený do šesti klasických kategorií. Domnívám se, že tento pojem zatížený velkými negativními předsudky, jakož i popis jeho jednotlivých typů by měl být co nejdříve opuštěn a nahrazen něčím jiným.
Možná by bylo užitečné, kdyby vedle profesionálů se na zmíněných destigmatizačních snahách více podílely lidé, kteří mají za sebou psychotickou zkušenost.
Ve Velké Británii byl v 70. letech min. století přijat Zákon o duševním zdraví poté, co vážený lord v Parlamentu povstal a řekl: „ Ano, pánové já jsem se též léčil pro schizofrenii.“