Před prvním kolem volby nových členů Rady České televize byly ve hře dva scénáře. Buď si koaliční strany řeknou nahlas, že loňské předvolební dohody a strategie dopadly poněkud trapným „nevítězstvím“ – abych si vypomohl slovníkem toho, kdo se nakonec smál nejvíc –, a pokusí se s pomocí všech kolegů ze Sněmovny udržet „nikým nevoleného“ Klause a „loutkového“ Zemana co nejdál od vlivu na Českou televizi, nebo to tentokrát nachystají lépe.
Vyhrála druhá varianta. Nejspíš si někdo řekl: Dvořáka chceme zaříznout všichni, co se tady scházíme na horním konci, tak co by se tak mohlo pokazit.

O čtyřech nových, případně staronových členech Rady se rozhodne až v dubnu, ale už teď je jasné, že trojblok ANO, KSČM a SPD neponechal nic náhodě.
Spolehlivě eliminoval lidi, kteří by odvolání stávajícího ředitele bránili, a do druhého kola posunul jak dva stávající – a znovukandidující – členy Rady, jejichž postoj je už prověřený, tak sestavu mužů, s jejichž názory se můžete zhusta seznámit na Parlamentních listech, nebo je prostě znáte a víte, co jsou zač.
Jsem jedním z neúspěšných uchazečů o post v Radě ČT, ale nepíšu proto, že bych byl zhrzen, nýbrž proto, že mi ta nominace dala důvod podívat se na aktuální situaci v ČT více zblízka než kdy předtím.
Že je smyslem této i předchozí dovolby do Rady ČT odvolání stávajícího ředitele Petra Dvořáka už bylo řečeno – a že k němu v dohledné době dojde, je věc tak jasná, že se na ni patrně ani nevypíšou sázkové kurzy.
Odvolat ředitele je nejvyšší, a vlastně jedinou zásadní kompetencí Rady, a odvolat ředitele nezávislého média s vysokou sledovaností nedlouho před volbami je jedním z klíčových aktů nadcházejícího politického boje.
Člověk by řekl, že nebude snadné zbavit se muže, který přivedl Českou televizi k nejvyšším číslům důvěryhodnosti i sledovanosti v měsících, kdy koronakrize odhaluje bídu vlády a dalších „hráčů“ na české mediální scéně, muže, kterému se daří deset let udržet téměř třítisícový kolos tvořený řadou výrazných individualit vnitřně konsolidovaný a který zvládá ekonomicky držet nad vodou veřejnoprávní televizi s třetími nejnižšími poplatky v Evropě, které se nezvýšily posledních třináct let.
Máme však paní radní Lipovskou, která přistihla ředitele při flagrantním porušení zákona! Petr Dvořák totiž neodpověděl osobně na její dotaz, nýbrž nechal tuto záležitost – věcně nesporně – vyřídit ředitele korporátních vztahů ČT, kterému dotaz z hlediska kompetence příslušel.
Zní to jako naprostý bizár, je to naprostý bizár – a dost možná to bude v Radě, která již bude disponovat potřebnou dvoutřetinovou většinou, stačit, aby byl Petr Dvořák odvolán.
Ale já si říkám, milá Jolando, že to třeba není až tak velký špatný, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Boj o televizi (příp. o rozhlas) má v téhle zemi velkou tradici. Tmelil národ během Pražského povstání v roce 1945, během sovětské okupace v roce 1968 a koneckonců i poměrně nedávno při pokusu o nepřátelské převzetí České televize na přelomu let 2000 a 2001.
Troufnu si prorokovat, že pokus o odvolání Petra Dvořáka v kritickém čase před volbami, které alespoň zdánlivě nabízejí možnost otočit po dlouhých letech kormidlem a navést tuhle zemi zpátky do lepších vod, povede k další vzpouře, která ve svém důsledku posílí současnou opozici, protože půjde o zápas Dobra se Zlem dobře viditelný i v té poslední české či moravské vesničce.
Takže teď už ti, Jolando, možná konečně rozumím…