Německo a Rakousko zavedly kontroly na hranicích a vzápětí se objevily spekulace o konci Schengenu v Evropě. Tak to vidíte, Angelo, trvalo to jen pár dní a otáčíte o 180 stupňů, začal volat kde kdo z českých politiků a opinion makerů. Podržíme si náš český „rozumný pohled na věc“ a rozhodně nadále trváme na odmítání kvót. A hranice také zavřeme a hotovo.

O rozumném pohledu na věc mluvil předseda sněmovního bezpečnostního výboru Roman Váňa ve včerejších Událostech komentářích (UK) České televize. (Nejen) tento pořad poodhalil, jak obrovská propast leží mezi realitou syrské války a utečeneckou krizí a jejím českým, potažmo evropským výkladem, resp. zoufalým hledáním řešení situace, na kterou Evropa není připravena.

A nad tím vším ční – STRACH! A na něj přilepení notoričtí přilévači do ohně, tu varující před islámem, jindy lkající nad ztrátou tradičních evropských hodnot a ohrožením parlamentní demokracie. A čím méně dokážeme tomu, co se okolo nás nyní děje, skutečně rozumět, tím větší je strach. Přirozeně!

Ale kdo se chce bát anebo se prostě už bojí, protože to, co se děje, je na hony vzdáleno od většiny moderních zkušeností Evropy včetně anexe Krymu – tomu bych rád doporučil, aby se bál především NEDOSTATEČNÉ či přímo ŠPATNÉ REAKCE EVROPY. Uprchlická krize je velmi pravděpodobně předpolí dalších, pro Evropany závažnějších potíží. Ty budou souviset s dalším nárůstem moci a pozic Islámského státu, který se v Evropě doposud exponoval v relativně ojedinělých teroristických útocích.

Prchající Syřané přinášejí Evropě první výraznější kontakt se skutečnou realitou toho, co je koncentrováno v jejich zemi, v Iráku, resp. tam, kde v současné době drží pozice IS. Ten kontakt zatím není úplný a umožňuje ho bagatelizovat, přehlížet, potlačovat (v tom jsou přeborníci zejména v Maďarsku).

Ale skutečná realita v zemích, kde operuje IS, je brutální! Pro současníky v Evropě nepředstavitelná, naposledy prožitá ve 40. letech minulého století. Evropský klid a pohoda, kterou tu a tam vyrušuje „jen“ Putin (a už vůbec ne krachující ekonomika Řecka), je ale pryč. Syřané zažívají DVA HITLERY – Asada a Islámský stát.

Doposud jsem se vystříhával přirovnávání čehokoliv k nacismu a protiví se mi nadužívání tohoto přirovnání. Teď ale musí přijít – jinak si nespočítáme, co nám uprchlická krize naznačuje.
Brutalita Asadova režimu, který se nezdráhá použít proti obyčejným lidem v hustě osídlených územích barelové bomby a velmi, velmi pravděpodobně chemické zbraně, je ještě překonána brutalitou IS.
Senátorka Zuzana Baudyšová ve zmiňovaných UK hovořila o tom, že s uprchlíky je v jejich původních zemích potřeba hlavně mluvit, aby si uvědomili, že v Evropě je ráj nečeká, že se tu budou muset přizpůsobit a to jim příjemné nebude, jejich identita se prý rozplyne.

To je, jako by českým Židům před 80 lety poradila, aby se o nic nepokoušeli a zůstali v klidu doma a počkali na transport do koncentráku. S tím rozdílem, že zejména v Sýrii zuří válka, jež představuje ohrožení bez přívlastků, tedy takové, které nedovoluje spekulace či rozmýšlení strategií, ale prostě velí k jakémukoliv okamžitému kroku, ve kterém se skrývá jakýkoliv potenciál záchrany života. A nakonec bych se paní senátorky rád zeptal, jak to informování uprchlíků v konkurenci IS na místě udělá?

Nedokážu si představit, jak v současné době kohokoliv, kdo přichází ze Sýrie, označím za ekonomického migranta. Tady nejde o to „mít se lépe ze sociálních dávek v Evropě“, tady jde jen a jen o život. I ten, kdo se jen dívá na televizi, vidí, jak zoufalé činy Syřané dělají – matky protahují své děti před dobíhajícími vojáky plotem na pomezí Srbska a Maďarska, chrání je vlastními těly, konejší jejich zoufalý pláč a nekonečný strach.

Anebo můžete s uprchlíky mluvit – jako dobrovolník (třeba v Praze na Hlavním nádraží), jako sociální pracovník. A slyšet příběhy, které jsou mimo představitelnou zkušenost drtivé většiny z nás.

Právě kontext, který svědectví uprchlíků a znalosti těch, kteří se (na rozdíl od většiny politiků a většiny Evropanů) o dění v IS a okolí zajímají, může konečně změnit dosavadní krátkozrakou reakci Evropy.

Jak správně podotkla v UK poslankyně Helena Langšádlová, převaděči nyní získávají od obyčejných Syřanů obrovské částky peněz a kumulují tím značný kapitál. Pokud jsme se před necelým půlrokem z mnoha stran dozvídali, že IS dochází finanční prostředky, pak je řízená akce (brutalita na civilním obyvatelstvu spojená s „lákavou“ nabídkou imigrace do Evropy) nejlepším strategickým řešením. Je to dvojitá výhra – kromě hromadění kapitálu se také zvyšuje odpor Evropanů k islámu (v důsledku obrovské migrační „vlny“), k čemuž napomáhají (a často nevím, zda jen z hlouposti, naivity, nebo dokonce z nějaké ekonomické či politické výhody, která z takového postoje plyne) různí radikálové, populisti a vykukové. Populismus na současné utečenecké krizi je mimořádné svinstvo – jak kvůli samotným utečencům, tak kvůli budoucnosti Evropy. Špatná řešení postavená na prostém odporu k islámu/uprchlíkům/muslimům…jsou nyní službou IS a jeho záměru rozpoutat civilizační válku křesťanství a islámu.

Drtivá většina příchozích utečenců jsou a musí nadále být spojenci Evropanů v eliminaci IS. Mnoho z nich na území Evropy zůstane, ať už jeden nebo dva nebo více milionů. A je mimořádně důležité, aby se dobře integrovali. Ať už v první generaci, nebo později děti a vnuci v druhé a třetí.

Mimořádně podstatné věci se dějí právě nyní – to, jak evropské státy zvládnou první kontakt s uprchlíky, spolurozhodne o tom, jak budou nadále fungovat. Pokud budou přizváni k zapojení do společnosti, do práce a děti do škol, pokud nebudou izolováni „v komunitách“ kdesi na periferiích, nenastane civilizační a hodnotový střet – není k tomu žádný důvod. Nepřicházejí marťani, ale lidé z příbuzného civilizačního prostoru, který jim umožní se velmi rychle v detailech adaptovat na Evropu, tak jako to doposud udělali stovky tisíc jiných muslimů v Británii, Německu a jinde.

V tom nechť je Evropě příkladem právě Německo či Rakousko. Ne tak Maďarsko či Česká republika. Uprchlíci – vyčerpaní pašeráckými převozy a následnými pochody, studeným počasím a nedostatkem jídla a pití – jsou v těchto zemích zavíráni do utečeneckých táborů, které se rovnají mnohem spíše přeplněným věznicím, a pod dohledem armády/policie/bezpečnostních agentur jsou často obráni o poslední finanční prostředky (za pobyt v táboře, za jídlo…), bez pomoci tlumočníků, sociálních pracovníků, … kohokoli…, a těžko se zbaví prvního dojmu, že v této zemi nejsou vítáni, že je tu na každém kroku nečeká problém. Pokud se rozhodnou zde požádat o azyl, poznají zákruty restriktivní azylové politiky. Tou se kupříkladu české ministerstvo vnitra (na svých i-stránkách) chlubí jako účinným nástrojem proti přílivu migrantů. A dozajista také pocítí nesnášenlivé nálady valné většiny Čechů.

Německo a Rakousko – tak jak tomu nyní rozumím – prostě přivírají (nezavírají) hranice proto, že jejich aktuální kapacity jsou vyčerpané. To neznamená, že se po nějakém čase znovu neobnoví.

Co ale krok přivírání hranic znamená? Že – zejména Německo – je v řešení stále příliš osamoceno. Německo počítá aktuální počet nově příchozích utečenců žádajících o azyl na milion, další západní státy (Francie, Británie) na desítky tisíc, Česko na jednotlivce (s deklarací přijetí asi tisícovky). Drolí se základní solidarita v Evropě, která se neskrývá v kvótách, ale v přístupu jednotlivých zemí k utečencům, v jejich praktických imigračních politikách. Kvóty nebudou fungovat, ale pokus o celoevropskou dohodunevid v řešení uprchlické krize ano.

Omílané kvóty jsou projevem bezradnosti při horečném snažení evropských špiček ztracenou solidaritu znovu vyvolat. Jsou nepraktické, nepopulární, zastírající potřebu skutečného sjednocení azylových politik. V Schengenu to jinak nepůjde (a Schengen nepadne, bez něj Evropa kvůli volnému pohybu kapitálu, zboží a lidí nadále nemůže být).

Ale ani společná azylová politika nebude stačit. Co nevidět do Evropy dorazí další utečenci a Evropa musí mít také dobrou integrační strategii, která je jedinou prevencí proti ztrátě identity dalších generací současných imigrantů.

Ale především – Evropa nesmí se založenýma rukama hledět na IS a musí se rozhodněji zapojit do mezinárodní koalice doposud vedené především USA. A nesmí nečině přihlížet prapodivné Putinově aktivitě v Sýrii, která je závanem starých časů z doby studené války.

Evropa stojí před jedním z největších úkolů, které kdy řešila. A je to úkol nejen pro Brusel, Berlín či Londýn, ale i pro Prahu. Pokud ho zvládne, bude bezpečným místem pro život.