Jak rozumět dnešnímu častému odvolávání se na zdravý rozum? A co vlastně si pod tímto pojmem představit?

Tak vlastností zdravého rozumu je především to, že žádné definice a jejich zpřesňování nemá ve zvyku. Přesto si ale myslím, že dívat se na odvolávání se na zdravý rozum s despektem, je chyba. Zdravý rozum můžeme chápat jako nereflektované praktické vědění, které nám pomáhá orientovat se v každodenním životě.
Osobně vidím v pojmu zdravý rozum (angl. common sense) určitou ambivalenci: mohu se na něj dívat jako na zdravý rozum (úsudek), který je oběma nohama na zemi a „ví kde je sever“. Stejně tak se na něj mohu dívat ale jako na rozum „selský“, který obsahuje množství stereotypů a odkazuje k určité lidovosti či přízemnosti.
Problémem je, že odvolávání se na zdravý rozum je nyní častou strategií populismu v politice. Odvolávání se na zdravý rozum pak vlastně nahrazuje argumenty. Proč je ale tato strategie často úspěšná?
Příliš složitá otázka na těch několik odstavců, které se do blogu pravidelně snažím psát. Možná ale podobně, jako u sdílení různých konspiračních či bizarních teorií, za tím stojí zmatek, nejistota ohledně toho, kde ten „zdravý smysl“ dnes vlastně hledat. A zde nastupuje osobnost populistického politika, která nabízí pocit určité jistoty (ohledně smyslu) a možná i iluzi bezpečí.
Jisté je, že za zdravý rozum lze schovat, či projektovat do něj, lecos. Problémem je ale možná také to, že nejasnosti ohledně smyslu sebou nese zkušenost dnešní doby. Musíme tedy podle mě hledat spíše ten zdravý úsudek, než primárně potírat populisty, s jejich atavistickým voláním po starých pořádcích (které ale vlastně nikdy nebyly).
A zde si myslím, že je to především humanitní kultura v širším smyslu, která může při hledání významu každodenního dění pomoci. Tedy nejen umění a literatura, ale také pedagogika či žurnalistika. Je však chyba, pokud by „zdravý rozum“ byl chápán jako něco negativního a ponechán tak populistům. Humanitní kultura vyrůstá vždy z určité žité zkušenosti.