Limity trhu?
90. léta sebou přinesla mnohé, mimo jiné velkou důvěru v koncept volného trhu. Tržní ekonomika přitom v současnosti nemá skutečnou alternativu, problém ale nastává, pokud se koncept spojený s fungováním trhu stává také ideologií, která ospravedlňuje socioekonomické nerovnosti, jež přináší status quo.
Volný trh se přitom ztotožňoval až s určitým přirozeným fungováním společnosti a spoustu relevantních otázek se tak podařilo vytlačit mimo diskusi. Otázka přitom nestojí, zda tržní ekonomika ano nebo ne, ale spíše jaká by měla být míra její regulace a zásahů ze strany státu a také jak silná by měla být role veřejného sektoru. Při lamentacích nad málo efektivními úředníky státní správy se pak často zapomíná, že nejen bezpečnost, ale také vzdělání, zdravotnictví, sociální služby a též kultura jsou často zabezpečovány právě veřejným sektorem.
Problém chudoby v naší zemi přitom odhalil odvrácené stránky ekonomické transformace a přechodu k tržní ekonomice. Chudoba, v souladu s dominantní ideologií neoliberalismu, byla dlouho vnímána primárně jako individuální selhání. Až díky pozornosti, která se obrátila k tomu, jak u nás fungovalo vymáhání pohledávek a exekuční business, se začalo o chudobě uvažovat též jako o systémovém problému. Pro řešení chudoby a problémů s ní spojených je pak nutná aktivní role sociální politiky státu. Představa, že trh je univerzálním receptem na řešení společenských problémů, se jeví téměř stejně utopická, jako čekání na vytvoření beztřídní společnosti.
Nyní se ale ukazuje, že sociální problémy se netýkají jen lidí ohrožených chudobou a sociálním vyloučením, ale můžou dopadat také na střední vrstvu. Řeč je o dostupnosti bydlení, cenách vlastnického bydlení, ale i cenách a podmínkách nájemního bydlení. Sociální bydlení mělo reagovat na situace, které se označovaly jako tržní selhání v bydlení a zajišťovat bydlení zranitelným skupinám. Dnes se však vkrádá otázka, zda fungování trhu nevede k tomu, že mnoho lidí se v souvislosti s bydlením dostává do prekérní situace. A zda silnější role veřejného sektoru není na místě i v oblastech, které doposud neoliberální ideologie střežila jako hájemství trhu.
Volný trh se přitom ztotožňoval až s určitým přirozeným fungováním společnosti a spoustu relevantních otázek se tak podařilo vytlačit mimo diskusi. Otázka přitom nestojí, zda tržní ekonomika ano nebo ne, ale spíše jaká by měla být míra její regulace a zásahů ze strany státu a také jak silná by měla být role veřejného sektoru. Při lamentacích nad málo efektivními úředníky státní správy se pak často zapomíná, že nejen bezpečnost, ale také vzdělání, zdravotnictví, sociální služby a též kultura jsou často zabezpečovány právě veřejným sektorem.
Problém chudoby v naší zemi přitom odhalil odvrácené stránky ekonomické transformace a přechodu k tržní ekonomice. Chudoba, v souladu s dominantní ideologií neoliberalismu, byla dlouho vnímána primárně jako individuální selhání. Až díky pozornosti, která se obrátila k tomu, jak u nás fungovalo vymáhání pohledávek a exekuční business, se začalo o chudobě uvažovat též jako o systémovém problému. Pro řešení chudoby a problémů s ní spojených je pak nutná aktivní role sociální politiky státu. Představa, že trh je univerzálním receptem na řešení společenských problémů, se jeví téměř stejně utopická, jako čekání na vytvoření beztřídní společnosti.
Nyní se ale ukazuje, že sociální problémy se netýkají jen lidí ohrožených chudobou a sociálním vyloučením, ale můžou dopadat také na střední vrstvu. Řeč je o dostupnosti bydlení, cenách vlastnického bydlení, ale i cenách a podmínkách nájemního bydlení. Sociální bydlení mělo reagovat na situace, které se označovaly jako tržní selhání v bydlení a zajišťovat bydlení zranitelným skupinám. Dnes se však vkrádá otázka, zda fungování trhu nevede k tomu, že mnoho lidí se v souvislosti s bydlením dostává do prekérní situace. A zda silnější role veřejného sektoru není na místě i v oblastech, které doposud neoliberální ideologie střežila jako hájemství trhu.