Zvedne se před volbami další vlna populismu směřovaná vůči chudým spoluobčanům? Nebo lze očekávat spíše větší solidaritu v souvislosti s krizí vyvolanou pandemií?

Situace chudých obyvatel se zlepšila v době ekonomické konjuktury, ale ne natolik jak by odpovídalo například příznivým číslům míry nezaměstnanosti. Chudoba se stala větším problémem, než byla před finanční krizí a tak tomu zůstalo navzdory ekonomické konjunktuře. V souvislosti s pandemickou krizí lze očekávat další nárůst problému.

Situaci by určitě prospělo méně politického populismu. A také aby v řešení tohoto problému dostávali prostor především odborníci, kteří se daným problémem dlouhodobě zabývají v praxi. Ať už ve státním či neziskovém sektoru. Pozitivní pro daný problém je zájem liberálních médií o tuto oblast a lze věřit, že solidarita ve společnosti stále patří i těm méně úspěšným.

K danému tématu mám několik poznámek, které se týkají oblastí, jež jsou s řešením chudoby často spojované – sociálních dávek a školství. Vzhledem k výši sociálních dávek rozhodně nevidím jako účelné snižovat životní minimum. Ekonomické náklady na sociální dávky se často přeceňují a problém je navíc v jiné oblasti. Sociální dávky jsou totiž nastaveny tak, že lidem s nízkými příjmy, pokud se například jedná o početnější domácnost, se legální práce příliš nevyplatí. Pokud jsou v důsledku stále dopláceni do životního minima, mají nakonec podobný příjem jako rodina, která nepracuje a pobírá sociální dávky. Do toho ještě vstupuje problém exekucí. Systém, který by umožňoval souběh příjmu ze zaměstnání a dávek pro nízkopříjmové domácnosti, spojený s účinným řešením exekucí, by v důsledku mohl vést k větší motivaci pro legální trh práce.

Hodně se jako o cestě z chudoby mluví o školství. Problémem v českém školství je častá segregace sociálně znevýhodněných, z velké části romských žáků. Tedy, že v daném městě je škola, školy, navštěvované téměř výlučně sociálně znevýhodněnými žáky. Existuje ale také dobrá praxe, jak řešit segregaci ve školství – praxe kdy sociálně znevýhodněné děti chodí do běžných škol, ale maximálně 3, 4 na jednu třídu. Pak se daří je lépe začlenit do hlavního vzdělávacího proudu.

Pedagogické praxi by též mohlo pomoci, kdyby více využívala zkušeností oborů jako je sociální práce nebo sociální pedagogika. Napadá mě jeden příklad. Pracoval jsem jako supervizor u studentů pedagogických oborů, kteří doučovali žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí. Často byli demotivováni, když viděli velmi špatné výsledky žáků. V sociální práci je přitom důležitá akceptace jedince i v nepříznivé sociální situaci a je důležité si zvyknout na určitou „bezútěšnost chudoby“. Jako úspěch se pak může jevit i to, když žák nemá známku 4, ale 3.

Je otázka, zda ve společnosti bude nadále uplatňována přísnost na chudé, nebo se objeví větší pokora před problémem chudoby. Odpovědnost je třeba hledat u jedince i ve strukturálních problémech společnosti (zmínit lze exekuce, nedostupnost bydlení).