Ztratila-li, řekněme za posledních 30 let, nějaká oblast lidské činnosti své místo na výsluní, napadá mě v prvé řadě poezie. Nevím kolik dospívajících dnes sní o hvězdné dráze básníka, ale je to určitě méně, než kolik jich sní o dráze youtubera.

Je dnes na jednu stranu obtížné zachytit smysl (najít nějakou pointu) v překotně měnícím se světě, kdy ve chvíli, když se něco stane předmětem reflexe, již začne měnit svoji podobu. Z druhé strany je díky rychlým proměnám kulturních forem snadné získat pro reflexi potřebný odstup, vystoupit na chvíli z každodenního dění a podívat se na ně z povzdálí.

A napadá mě, že zatímco básnění má své místo pouze na okraji kultury, své místo na výsluní získává psychoterapie. Mizí stigma s ní spojené a stává se vyhledávaným způsobem řešení osobních obtíží.

Zatímco v 90. letech, a ještě asi i v dekádě následující, vládl hédonismus, „svět bezstarostného spotřebitele“, dnes se objevuje větší senzitivita a citlivost, která je právě například s větší otevřeností terapii spojená. Individualismus se možná nijak neumenšuje, ale zvedá se důraz kladený na morální témata a společenskou odpovědnost. Ať už má podobu důrazu na environmentální odpovědnost, nebo třeba menší tolerance vůči násilí v intimní oblasti a naopak větší tolerance vůči menšinové zkušenosti.

Nicméně nejen ze stejné látky jako naše sny je utkán svět. Nezamýšlené dopady lidské činnosti se vrací v podobě hrozby ekologické katastrofy. Dnes se zdá, že společnost již konečně začala brát tuto hrozbu vážně. Ukazuje se ale, že řešení, která mají tuto hrozbu odvrátit, mohou mít také své nezamýšlené dopady na každodenní fungování společnosti. Stačí připomenout, co způsobily plány na zdražení pohonných hmot ve Francii, aby bylo zřejmé, že Evropu čeká náročná dekáda.