Sociální politika a udržitelnost veřejných financí
Posloucháme-li prohlášení členů vlády, nemusíme být ani příliš kriticky či šťouravě naladěni, abychom narazili na určitý rozpor.
Na jednu stranu členové vlády zdůrazňují solidaritu, kterou svými kroky prosazují, to, že „vláda nenechá nikoho padnout.“ Že v době krize nabízí účinnou pomoc lidem, kterým hrozí finanční i jiné problémy. Na druhou stranu vláda kritizovala své předchůdce, kabinet Andreje Babiše, že byl příliš rozhazovačný a z hlediska udržitelnosti veřejných financí neodpovědný. Jak skloubit téma solidarity a důrazu na „sociální aspekt“ politiky s pro pravici typickým tématem rozpočtové odpovědnosti a úsporného státu?
Otázku lze formulovat ještě jinak – je to možné bez zvýšení příjmů státního rozpočtu, tedy daní? (Tedy nejenom, například kdyby se zrušil strop na odvody sociálního pojištění, který snižuje obnos odváděný státu lidem s nejvyššími příjmy, též by to rozpočtu pomohlo.)
Podíváme-li se hlouběji do minulosti, na dřívější recepty pravicových vlád, cesta by tu bohužel asi byla. Na jedné straně ji může představovat omezení dostupnosti zdravotní péče (tedy přesněji řečeno vedle současného zdravotního pojištění zavedení dalších forem spoluúčasti), na druhé straně důchodová reforma, která by přenesla část odpovědnosti za důchodový systém ze státu na individuální zdroje (to by bylo ale řešení spíše do budoucna, než pro současnost).
Respektive jsou tři možnosti: zvednout příjmy státu (logicky by stát ale neměl zvedat odvody těm skupinám, které jsou nejvíce zasaženy současnýmï ekonomickými problémy), dále prohlubovat státní dluh, nebo nahradit část veřejných výdajů (za důchody a zdravotní péči) individuální spoluúčastí. Což by ale opět značně zatížilo skupinu nejvíce zasaženou současnými ekonomickými problémy.
Budou-li návrhy na zvýšení daní kritizovány s tím, že se chystají páchat politiku, která by více slušela komunistické straně, nebo co by někoho mohlo ve veřejné debatě napadnout, bylo by dobré rozmyslet se, jaké jsou jiné alternativy. Více než třicet let po sametové revoluci stále stráží naši společnost odhodlaní bojovníci proti komunismu. Možná ale účinnějším bojem proti totalitě, než opakování vyprázdněných pouček neoliberální ideologie, je nastavit účinné mechanismy společenské soudržnosti a solidarity. Vtělené do daňového systému a sociální politiky.
Na jednu stranu členové vlády zdůrazňují solidaritu, kterou svými kroky prosazují, to, že „vláda nenechá nikoho padnout.“ Že v době krize nabízí účinnou pomoc lidem, kterým hrozí finanční i jiné problémy. Na druhou stranu vláda kritizovala své předchůdce, kabinet Andreje Babiše, že byl příliš rozhazovačný a z hlediska udržitelnosti veřejných financí neodpovědný. Jak skloubit téma solidarity a důrazu na „sociální aspekt“ politiky s pro pravici typickým tématem rozpočtové odpovědnosti a úsporného státu?
Otázku lze formulovat ještě jinak – je to možné bez zvýšení příjmů státního rozpočtu, tedy daní? (Tedy nejenom, například kdyby se zrušil strop na odvody sociálního pojištění, který snižuje obnos odváděný státu lidem s nejvyššími příjmy, též by to rozpočtu pomohlo.)
Podíváme-li se hlouběji do minulosti, na dřívější recepty pravicových vlád, cesta by tu bohužel asi byla. Na jedné straně ji může představovat omezení dostupnosti zdravotní péče (tedy přesněji řečeno vedle současného zdravotního pojištění zavedení dalších forem spoluúčasti), na druhé straně důchodová reforma, která by přenesla část odpovědnosti za důchodový systém ze státu na individuální zdroje (to by bylo ale řešení spíše do budoucna, než pro současnost).
Respektive jsou tři možnosti: zvednout příjmy státu (logicky by stát ale neměl zvedat odvody těm skupinám, které jsou nejvíce zasaženy současnýmï ekonomickými problémy), dále prohlubovat státní dluh, nebo nahradit část veřejných výdajů (za důchody a zdravotní péči) individuální spoluúčastí. Což by ale opět značně zatížilo skupinu nejvíce zasaženou současnými ekonomickými problémy.
Budou-li návrhy na zvýšení daní kritizovány s tím, že se chystají páchat politiku, která by více slušela komunistické straně, nebo co by někoho mohlo ve veřejné debatě napadnout, bylo by dobré rozmyslet se, jaké jsou jiné alternativy. Více než třicet let po sametové revoluci stále stráží naši společnost odhodlaní bojovníci proti komunismu. Možná ale účinnějším bojem proti totalitě, než opakování vyprázdněných pouček neoliberální ideologie, je nastavit účinné mechanismy společenské soudržnosti a solidarity. Vtělené do daňového systému a sociální politiky.