Vysoký počet účastníků při sobotních protestech na Václavském náměstí byl asi pro většinu lidí překvapením. V roce 2012, když demonstranti protestovali proti vládě Petra Nečase, byl jejich počet o něco vyšší (počet účastníků se odhadoval na zhruba 100 000). Ale zatímco v roce 2012 Jaroslav Zavadil z ČMKOS kritizoval vládu například za zvyšování daní (vláda tehdy mimo jiné zvedla DPH na potraviny), při sobotní demonstraci se objevovaly požadavky na vystoupení z NATO, nebo na odvolání Rady Českého rozhlasu.

Sobotní demonstrace ukazují, že dnes vykrystalizovaly dva opoziční proudy. Vedle opozičního hnutí Ano, které nahradilo ideová východiska politiky politickým marketingem, je to antisystémový protestní proud (zdá se, že více inklinuje k pravici).

Původ protestů nelze hledat jen v působení dezinformační scény a štváčů z řad nepřátel liberálního směřování země, ale do značné míry dle mého soudu odráží nespokojenost se současnými socioekonomickými podmínkami. Ta je způsobena nynější inflací a energetickou krizí, které nerovnoměrně dopadají na českou společnost, ale může souviset i s dlouhodobějšími neřešenými problémy části společnosti, která žije v nejistých sociálních podmínkách.

Ani jeden ze současných protestních proudů však nenabízí řešení, které by mohlo přinést zásadnější změnu socioekonomických podmínek nespokojené části společnosti. Možné řešení totiž lze do značné míry hledat ve změnách ekonomocké politiky, respektive daňového mixu. V posílení daňové progrese a přesunutí větší zátěže daňových odvodů na skupinu těch nejbohatších a naopak ve snižování přímých daní a zdanění práce, z čehož by v důsledku profitovala také střední vrstva společnosti. Požadavky protestujících si všímají práva na platbu v hotovosti, téma změny daňového mixu minimálně neproniklo do zpráv o sobotních protestech. Zde jsou také limity sociální politiky hnutí Ano, kdy toto politické hnutí obtížně půjde proti bezprostředním ekonomickým zájmům svého předsedy.

Téma daní je důležité nejen pro pokrytí nákladů na řešení současné situace, ale také pro dlouhodobou udržitelnost veřejných služeb a sociálního státu. Ať už se jedná o dlouhodobou udržitelnost systému důchodového pojištění, o jehož reformě se mnoho let diskutuje, dostupnost zdravotní péče či vysokého školství. Sociální politika by měla také účinněji řešit problémy, které v době koncipování sociální politiky v 90. letech nebyly zdaleka tolik palčivé, a to především exekuce a dostupnost bydlení.

Je zřejmé, že chybí silnější hlas levice, který by představoval programovou alternativu současné vládě a obecně pravicovému diskurzu. Namísto toho nastupuje živelný hněv, který realistický program nahrazuje požadavkem na odklon od liberálního směřování země.