Generační proměna a kultura
Namísto vracení se k minulému režimu a jeho křivdám touha po spravedlivějším světě.
Je to podle mě až generace mileniálů (tedy generace narozená po roce 1981), která dokázala v oblasti kultury a intelektuální reflexe vybřednout ze stereotypů usazených v 90. letech. Doby, jejíž utopie byla, že skončily dějiny (a doba utopií) a kdy demokracii vedle svobodných voleb a svobody slova ztělesňovala tržní ekonomika.
Slovo však zdá se (a obecně oblast kultury), začalo ztrácet v globalizovaném světě svoji váhu. Slova začala mít svůj význam v marketingu, propagaci, sebeprezentaci, již však přestalo jít o jejich hloubku a pravdivost. Co se stalo podstatným, bylo, zda vytvořený produkt přináší bezprostřední ekonomický užitek převoditelný na peníze.
Česká kultura (a film zvlášť) si dlouho všímala především problémů minulosti (před jejímž návratem bylo potřeba důsledně varovat). Problémy přítomnosti zůstaly dlouho spíše stranou a o pozornost publika se hlásily poměrně nesměle. I když samozřejmě lze zmínit zajímavé filmy, které si všímaly aktuálních problémů, například film Sluneční stát z roku 2005 nebo o něco později natočená Poupata (2011), reflexi společenských problémů a jejich kritiku upozadil pohled do minulosti. A možná také pocit, že s politikou je vše v pořádku (pokud se nevrátí komunismus).
Tento pocit už velká část generace dnešních třicátníků (a mladších), kteří se věnují kulturní a intelektuální reflexi či žurnalistice, nesdílí. Někomu je možná protivný sociální aktivismus a jsou cizí některá témata, která se stávají předmětem společenské debaty. Ale dle mého soudu je tato proměna spíš důkazem toho, že se stáváme součástí západní kultury (a vztahujeme se k obdobným problémům jako tyto společnosti), než příznakem plíživého návratu (neo)marxismu.
Možné riziko vidím někde jinde. To, jak se ze společenské kritiky stává v určitých kulturních a intelektuálních kruzích norma, může tuto kritiku v důsledku ochabovat. Autoři se mohou utvrzovat s kruhem svých blízkých ve svých názorech, namísto aby se poctivou intelektuální prací snažili vztáhnout k obecnějším diskurzům a vytvořili něco, co svoji perspektivou (a svoji kvalitou) přesahuje jejich bublinu.
A tak je důležité umět vystoupit ze svoji komfortní zóny. Stejně jak jsou k tomu dnes nuceni někteří představitelé starší generace, vystaveni pro ně často překvapivé kritice.
Je to podle mě až generace mileniálů (tedy generace narozená po roce 1981), která dokázala v oblasti kultury a intelektuální reflexe vybřednout ze stereotypů usazených v 90. letech. Doby, jejíž utopie byla, že skončily dějiny (a doba utopií) a kdy demokracii vedle svobodných voleb a svobody slova ztělesňovala tržní ekonomika.
Slovo však zdá se (a obecně oblast kultury), začalo ztrácet v globalizovaném světě svoji váhu. Slova začala mít svůj význam v marketingu, propagaci, sebeprezentaci, již však přestalo jít o jejich hloubku a pravdivost. Co se stalo podstatným, bylo, zda vytvořený produkt přináší bezprostřední ekonomický užitek převoditelný na peníze.
Česká kultura (a film zvlášť) si dlouho všímala především problémů minulosti (před jejímž návratem bylo potřeba důsledně varovat). Problémy přítomnosti zůstaly dlouho spíše stranou a o pozornost publika se hlásily poměrně nesměle. I když samozřejmě lze zmínit zajímavé filmy, které si všímaly aktuálních problémů, například film Sluneční stát z roku 2005 nebo o něco později natočená Poupata (2011), reflexi společenských problémů a jejich kritiku upozadil pohled do minulosti. A možná také pocit, že s politikou je vše v pořádku (pokud se nevrátí komunismus).
Tento pocit už velká část generace dnešních třicátníků (a mladších), kteří se věnují kulturní a intelektuální reflexi či žurnalistice, nesdílí. Někomu je možná protivný sociální aktivismus a jsou cizí některá témata, která se stávají předmětem společenské debaty. Ale dle mého soudu je tato proměna spíš důkazem toho, že se stáváme součástí západní kultury (a vztahujeme se k obdobným problémům jako tyto společnosti), než příznakem plíživého návratu (neo)marxismu.
Možné riziko vidím někde jinde. To, jak se ze společenské kritiky stává v určitých kulturních a intelektuálních kruzích norma, může tuto kritiku v důsledku ochabovat. Autoři se mohou utvrzovat s kruhem svých blízkých ve svých názorech, namísto aby se poctivou intelektuální prací snažili vztáhnout k obecnějším diskurzům a vytvořili něco, co svoji perspektivou (a svoji kvalitou) přesahuje jejich bublinu.
A tak je důležité umět vystoupit ze svoji komfortní zóny. Stejně jak jsou k tomu dnes nuceni někteří představitelé starší generace, vystaveni pro ně často překvapivé kritice.