Co očekávat v debatě o veřejných výdajích?
Začnou politici hovořit o redukci sociálního státu (a dalších veřejných výdajů) nebo otevřou diskusi o zvyšování daní?
Zatímco předchozí pravicové vlády zvažovaly například individuální finanční spoluúčast na zdravotní péči a další oslabování (sociálním) státem garantovaných jistot, dnešní (středo)pravicová vláda hovořila pouze v obecné rovině o potřebě šetřit (a trochu populisticky útočila například na úřednický stav). Nicméně o úsporách v oblasti sociální politiky se nyní nehovoří a politici vládních koalic (snad až na předsedkyni TOP 09 Markétu Pekarovou Adamovou a ekonomického experta ODS Jana Skopečka) spíše zdůrazňuji úlohu státu pomáhat občanům, kteří se dostanou do nepříznivé sociální situace s ohledem na dnešní v mnoha ohledech krizový vývoj. (To, zda je vládní pomoc v současnosti dostatečná, je jiná otázka.)
Jenže deficit státního rozpočtu a státní dluh se i přes proklamované zvýšení rozpočtové odpovědnosti zvyšuje. Připomeňme, že příčinou není jen rozpočtová politika předchozích vlád a vnější vlivy dané důsledky proběhlé pandemie a současné války, ale také snížení daní (z kterého více profitovali lidé s vyššími příjmy), jež prosadilo hnutí ANO spolu s ODS a SPD.
A pokud političtí představitelé nebudou ochotni zvýšit příjmovou stránku rozpočtu (což znamená zvedat daně případně další odvody), budou muset hledat úsporu výdajové stránky (pokud se nechtějí smířit s masivně narůstajícím státním dluhem). A zde podle mě existuje určité riziko, že se opět objeví intence oslabit roli státu v sociální politice.
V době ekonomické nejistoty jsou však takové cíle velmi problematické. Navíc by bylo spíše potřeba s ohledem na aktuální problémy rozšířit chápání sociální politiky a zásadním způsobem revidovat bytovou politiku (podporovat vedle městských projektů družstevního bydlení masivní výstavbu obecních bytů a opustit tezi, že bytovou situaci obyvatel dostatečným způsobem zajistí volný trh). Nemluvě přitom o stárnutí populace a narůstajících nákladech na výplatu penzí (ale i zdravotní výdaje).
Může dnes působit poměrně překvapivě, že i ekonomičtí experti (tradičně v minulosti inklinující spíše k pravicové politice) v médiích hovoří více o potřebě hledat cesty k zvýšení příjmové stránky rozpočtu. A lze se ptát, jak dlouho budou ještě političtí představitelé ignorovat klíčové dilema dnešní ekonomické politiky: zda snižovat výdaje nebo zvyšovat příjmy státní rozpočtu? A najdou odvahu toto dilema pojmenovat ve veřejné debatě? Jenomže zvýšit daně (i když změnu daňového mixu by bylo možné nastavit tak, aby z ní v důsledku střední vrstva profitovala) by byl komunismus.
Zatímco předchozí pravicové vlády zvažovaly například individuální finanční spoluúčast na zdravotní péči a další oslabování (sociálním) státem garantovaných jistot, dnešní (středo)pravicová vláda hovořila pouze v obecné rovině o potřebě šetřit (a trochu populisticky útočila například na úřednický stav). Nicméně o úsporách v oblasti sociální politiky se nyní nehovoří a politici vládních koalic (snad až na předsedkyni TOP 09 Markétu Pekarovou Adamovou a ekonomického experta ODS Jana Skopečka) spíše zdůrazňuji úlohu státu pomáhat občanům, kteří se dostanou do nepříznivé sociální situace s ohledem na dnešní v mnoha ohledech krizový vývoj. (To, zda je vládní pomoc v současnosti dostatečná, je jiná otázka.)
Jenže deficit státního rozpočtu a státní dluh se i přes proklamované zvýšení rozpočtové odpovědnosti zvyšuje. Připomeňme, že příčinou není jen rozpočtová politika předchozích vlád a vnější vlivy dané důsledky proběhlé pandemie a současné války, ale také snížení daní (z kterého více profitovali lidé s vyššími příjmy), jež prosadilo hnutí ANO spolu s ODS a SPD.
A pokud političtí představitelé nebudou ochotni zvýšit příjmovou stránku rozpočtu (což znamená zvedat daně případně další odvody), budou muset hledat úsporu výdajové stránky (pokud se nechtějí smířit s masivně narůstajícím státním dluhem). A zde podle mě existuje určité riziko, že se opět objeví intence oslabit roli státu v sociální politice.
V době ekonomické nejistoty jsou však takové cíle velmi problematické. Navíc by bylo spíše potřeba s ohledem na aktuální problémy rozšířit chápání sociální politiky a zásadním způsobem revidovat bytovou politiku (podporovat vedle městských projektů družstevního bydlení masivní výstavbu obecních bytů a opustit tezi, že bytovou situaci obyvatel dostatečným způsobem zajistí volný trh). Nemluvě přitom o stárnutí populace a narůstajících nákladech na výplatu penzí (ale i zdravotní výdaje).
Může dnes působit poměrně překvapivě, že i ekonomičtí experti (tradičně v minulosti inklinující spíše k pravicové politice) v médiích hovoří více o potřebě hledat cesty k zvýšení příjmové stránky rozpočtu. A lze se ptát, jak dlouho budou ještě političtí představitelé ignorovat klíčové dilema dnešní ekonomické politiky: zda snižovat výdaje nebo zvyšovat příjmy státní rozpočtu? A najdou odvahu toto dilema pojmenovat ve veřejné debatě? Jenomže zvýšit daně (i když změnu daňového mixu by bylo možné nastavit tak, aby z ní v důsledku střední vrstva profitovala) by byl komunismus.