V dobách finanční krize z roku 2008 náš státní rozpočet neúměrně zatěžovali příjemci sociálních dávek, dnes to jsou nevýkonní státní úředníci.

Pravicový populismus není nutné spojovat jen se stranami, které tíhnou k extrémům, ale i tradiční či liberální pravicové strany mají v tomto ohledu co nabídnout. Ve volbách v roce 2010 nás Petr Nečas na předvolebních billboardech varoval před lidmi, kteří zneužívají sociální dávky. Přestože sociální dávky pro lidi bez práce v té době byly zcela marginální výdaj státního rozpočtu v řádu jednotek miliard. Jenže šlo na tomto příkladu (populisticky) ilustrovat, že sociální výdaje státu jsou přebujelé a neefektivní.

Nyní se mluví o „zeštíhlování státu“. Debata o chudobě i solidaritě se za více než deset let posunula a i představitelé pravice hovoří o tom, že sociální dávky jsou potřebná pomoc v nouzi. Jenže vedle toho tady máme, v populistické rétorice pravicových politiků, nevýkonný a přebujelý státní aparát, na kterém by bylo třeba více šetřit.

Nicméně opět se zde tak trochu klame. Reálné úspory v této oblasti (na úřednických platech) jsou dle mého soudu úspory opět v řádu jednotek miliard. Je ale populární mluvit o tom, že úředníci si zaslouží méně peněz (čehož si je vědom kupříkladu také Miloš Zeman, který každoročně toto ve svém projevu ke státnímu rozpočtu připomínal). „Štíhlý“ stát však znamená něco zcela jiného. Znamená to ve skutečnosti omezení veřejných služeb a výdajů sociálního státu.

Snížení počtu vlakových spojů, zdražení jízdného, zdražení poštovních služeb, snížení dostupnosti a zvýšení finanční spoluúčasti u zdravotních (a také sociálních) služeb, zavedení školného na vysokých školách, omezení peněz, které proudí do samospráv či na podporu kultury, snížení výše rodičovského příspěvku a mnoho dalšího včetně omezení výdajů na činnost policie nebo záchranného hasičského sboru. A pokud tedy lidé například chtějí ve svém městě divadlo, mohou si založit nadaci a zaplatit ho ze soukromých zdrojů.

Jestli má toto vláda po odeznění krize v plánu, nedomnívám se, že její plány jsou rozumné. Sociální problémy ani potřeba státních výdajů se dramaticky nezmění. Ceny energie nebo nájmů zůstanou vysoké, spousta lidí se díky krizi dostane do problémů s dluhy a splácením pohledávek. Části střední vrstvy se sníží úspory (či o ně zcela přijde). Pokud tedy namísto odeznění krize nedojde k tomu, že krize se více promítne do ekonomiky a dojde v souvislosti s ní například ke zvýšení nezaměstnanosti.

Domnívám se, že pravicové sociální inženýrství tohoto střihu by bylo hazardováním s důvěrou veřejnosti. Část voličů nevolila strany současné vládní koalice proto, že by byla jejich skalními příznivci, ale protože nechtěla v čele státu Andreje Babiše. Nyní vládní koalice získává hodně politických bodů díky své zahraniční politice (netvrdím, že nezaslouženě), jenže pokud dojde (v což snad každý doufá) k ukončení válečného konfliktu, body už bude moci získávat především pro svou domácí politiku.

A pokud bude vláda razit politiku výhodnou pro 10-15 % populace, je to asi nejlepší způsob, jak snižovat důvěru v liberální politiku a zvedat popularitu antisystémových sil. Přitom dle průzkumu agentury STEM, zveřejněném v říjnu na Aktuálně.cz, je větší část veřejnosti nakloněna progresivnímu zdanění, než rovné dani nezávislé na výši příjmu. Alternativy k "zeštíhlování" státu jistě existují.