Co narušuje sociální smír? Jsou to slova populistických politiků, nebo za rozdělením (či fragmentací) společnosti lze hledat spíše socioekonomické faktory?

Počátky jevu, který se ve společenské debatě označuje jako rozdělení společnosti, jež bychom také mohli označit jako oslabení společenského konsensu, jsou obvykle spojovány s první přímou prezidentskou volbou v roce 2013. Primární příčinu lze ale obtížně hledat ve vyhrocené prezidentské kampani. V roce 2013 ještě doznívala ekonomická krize, která přinesla nárůst nezaměstnanosti. Mnoho lidí má také v paměti způsob, jakým se pravicoví politici snažili na tuto krizi reagovat: škrty, oslabením sociálních programů, růstem nepřímých daní, či zastropováním odvodů sociálního pojištění.

Domnívám se, že necitlivá sociální politika může rozdělovat společnost mnohem zásadnějším způsobem, než populismus a názorová polarizace. Nelze samozřejmě ale přehlížet ani tyto faktory. Působení a veřejné vystupování Miloše Zemana a dalších (nejen populistických) politiků, šíření dezinformací, vliv sociálních sítí a jejich algoritmů, vyhrocená atmosféra ve společnosti spojená s uprchlickou krizí a její další názorové štěpení v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 a válkou na Ukrajině. To vše mělo (a má) svůj vliv.

Přesto si myslím, že primární příčina "společenských neshod" má základ mnohem hmatatelnější a přízemnější, než jsou výstřední konspirační teorie nebo nedostatečná informační gramotnost. Existenční nejistota snižuje důvěru ve fungování společnosti. Samozřejmě vhodně zvolená slova dokáží dále rozjitřit emoce. A také obrátit pozornost úplně jiným směrem, než by bylo pro řešení problémů žádoucí.

Současná vláda se nicméně do určité míry poučila a nepodceňuje sociální politiku. Přesto nepochybně existuje riziko prosazení kroků, které by na sociální smír mohly mít velmi negativní vliv. Zvýšení DPH, zavedení školného na vysokých školách, dvojí kvality zdravotní péče, či oslabování veřejných služeb (nebo dokonce privatizace některých) a sociálních programů. To vše reálně hrozí a je otázkou, jak se současná vláda postaví k řešení schodku státního rozpočtu a veřejnému dluhu.

Také čeští žurnalisté po (minulé) ekonomické krizi začali mnohem větší pozornost věnovat chudobě a sociálním problémům. Diskusi o sociální politice ale nepřispívá, že je stále běžné, že levicoví politici se setkávají s ne zcela korektním přístupem. Velmi zvláštně na mě například působilo to, že odstoupivší kandidát na prezidenta Josef Středula byl zcela běžně označován (či dokonce oslovován) jako odborářský boss. To bylo chápáno jako neutrální oslovení? A napadá mě jedna otázka: pokud by například byla ohrožena dostupnost kvalitní zdravotní péče, bylo by to tématizováno ve veřejné debatě jako zásadní problém? Možná ano, každopádně kdo nejvíce profituje (a profitoval) ze znevažování levicových politických témat jsou političtí populisté.