V naší zemi se, statisticky vzato, umírá povětšinou smutně. Patrně téměř každý by nerad umíral sám, bez blízkých lidí. A přesto více než tři čtvrtiny z nás takto svůj život končí. Jak se nám to stalo? A jde to nějak změnit k lepšímu?
Je konec léta a to se vždycky trochu ohlížím. Od jisté doby mi k tomu ohlížení patří vděčnost, taková něžná moudrá paní. Tiše přisedne, v rukou hrnek s čajem, trochu si pro sebe září a děkuje. Té vděčnosti mne učí jak život s mými nejbližšími, tak život s hospicem a jeho lidmi. Před osmi lety jsme založili Cestu domů, která si vytkla za cíl přispět ke zlepšení umírání v Čechách, které bylo (a pořád je) v té naší zemi dost smutné. Jak všude píšeme, tři čtvrtiny z nás by nechtěly umírat v institucích a přesně tolik z nás tam umírá. Tak se trošku snažíme, aby bylo líp.