Na jeden den, tedy stačilo by na hodinu. Řekla bych nám, že se nemáme bát, že se budu snažit být statečná a neleknu se řinčícího prezidenta o tolik větší země. Že nás neprodám. Že mu řeknu, že to, co dělá, se nedělá.

A že nám třeba pak bude chvíli zima, protože on nám vzteky vypne plyn (ale už se blíží jaro, tak to zvládneme), ale že pak budeme moci dál mít své myšlenky, domy, obchody a firmy, říkat věci tak, jak jsou, studovat, poslouchat svá rádia a hledat na internetu, cestovat do všech směrů i číst dobré knihy, i piv budeme mít třeba víc než jedno a všechny kamarády budeme mít na svobodě. Že si vybereme školu pro děti, jakou chceme. Že se prostě budu snažit udržet nám svobodu. Svoboda ale neumí hranice a lítá si kudy chce. Proto bych nám řekla, že teď si tu svoji musíme bránit tam, kde právě strádá – pár set kilometrů od nás na východ. Řekla bych nám, že udělám, co je v mých prezidentských silách, abych neopakovala chyby mých předchůdců, z nichž jsme se dosud úplně ještě neuzdravili.

Prezidentem nejsem a být nechci, ale vážím si těch několika politiků, kteří východním větrům rozumějí a nebojí se postavit hloupým slovům nebo zbabělému mlčení, které bohužel, jak už jsme si vyzkoušeli, často tvoří smutné dějiny.

Mnichov jsem nezažila, znám jen ty tiše křičící fotografie. Nehybný mrtvý vzduch kolem zablácených tanků na Smíchově v srpnu 1968 si ale pamatuju. Bojím se, že stejný vzduch nám sem teď z Krymu líně vane a my dál sedíme u televize, u piva nebo u počítače a namlouváme si, že on už k nám nedoletí, netrefí. Jenže on hodně dobře trefí. Cesty i způsoby zůstaly stejné. Jiní můžeme být akorát my, je to teď na nás. Jak známo, bránit svobodu, dokud tu je, je o hodně snazší než když zmizne. A že nejsem prezident, ale malíř, nakreslila jsem si na transparent slepici. Ještě můžu.