Ministr obrany Alexandr Vondra označil stanovisko čelních historiků nejnovějších dějin k zákonu o třetím odboji za „cár papíru“. Historikům prý jde „především o peníze“ a do záležitostí týkajících se ocenění protikomunistických odbojářů nemají co mluvit, protože „kdyby tito lidé nebyli, tak historici nemají o čem psát“. Postoj historiků Vondra dokonce označil za nemravný. Co to, že mi pan ministr najednou takhle promlouvá do duše?



Vondrova emotivní reakce každopádně svědčí o tom, že spor o třetí odboj není politicky bezvýznamný. Vzhledem k tak razantnímu odmítnutí expertní kritiky stojí za to připomenout, o co že dehonestovaným historikům vlastně jde. Nechci tak činit z jakési povinnosti hájit čest vlastní profese, ale spíš proto, že spor dobře ilustruje přístup české politiky k diskuzi o minulosti – a částečně k veřejné debatě vůbec.

Velká část historiků píšících po roce 1989 o období diktatury KSČ se ve svých článcích a knihách soustředila na různé formy odporu proti tehdejšímu politickému režimu. Historici tento fenomén nejen zkoumají, ale jejich naprostá většina si také účastníků odboje či disentu pro jejich odvahu váží a jsou si vědomi těžkostí i utrpení, které lidem takový postoj v dobách diktatury přinášel. O tomto základním východisku nikdy nebylo sporu, debata se ale vedla o dvou jiných otázkách; totiž, zda je vůbec vztah společnosti k protikomunistickému odporu nutné řešit zákonem a pokud ano, nakolik je právě jeho senátní návrh smysluplný a spravedlivý.

První rovina, tedy tázání po samotném smyslu zákonů, které se pouštějí do velmi konkrétních interpretací minulých dějů, není v tuto chvíli předmětem sporu. Čtyřstránkové stanovisko historiků, označené Vondrou za „cár papíru“, na ně totiž zcela realisticky rezignuje. Respektuje, že existuje politická vůle po legislativním opatření týkajícím se třetího odboje a pouze vyjmenovává přehmaty a nedomyšlenosti předloženého zákonného návrhu. Mezi ty patří zejména nemožnost v praxi spravedlivě rozlišit obě velmi diskutabilní kategorie odporu a odboje (podle zákona tak mají navíc činit úředníci), možnost úplného vyřazení některých kategorií osob, které v době komunismu trpěly, z působnosti zákona na základě vykonstruovaných nebo velmi vágně definovaných kritérií, velký prostor pro libovůli posuzovatelů a tudíž i zneužívání zákona a v neposlední řadě také imaginární charakter ocenění, jehož se má vybraným odbojářům nakonec dostat.

V závěru stanoviska proto historici zdůrazňují, že lidé, kteří byli za komunismu marginalizováni a vězněni, často dnes potřebují konkrétní sociální a hmotnou pomoc. Zákon by se podle nich tudíž neměl soustředit na selekci jejich jednotlivých kategorií, ale měl by všem postiženým spíše poskytnout reálnou podporu. V jedné větě také zmiňují, že by prospělo, kdyby politická reprezentace nalezla zdroje pro široké bádání o této zajímavé problematice. Tato jediná věta v precizním čtyřstránkovém textu, po níž navíc následuje upřesnění, že by „tato podpora neměla sloužit jenom státním či akademickým institucím, ale měla by být určena rovněž rozličným lokálním a jiným zájmovým aktivitám vzešlým z řad široké veřejnosti“, vedla ministra Vondru k tvrzení, že v příslušném stanovisku jde historikům „jen o peníze“.

Ačkoliv je stanovisko svým obsahem naprosto konstruktivní kritikou, jeho načasování může působit podezřele. Proč se historici nepřihlásili o slovo dříve, když zákon je na stole už od počátku roku? Chtějí opravdu přispět k nápravě nebo jen čekali do poslední chvíle, aby pak mohli ničit poctivou práci vykladačů dějin z okruhu Občanské demokratické strany? Nezbývá než přiznat, že historici nepatří právě k politickým praktikům. Na preciznosti jim záleží zpravidla více než na rychlé a pádné reakci. Pro poznávání složitého přediva minulosti je to výhoda, ze sestavení stanoviska, na němž se mají shodnout zástupci různých historiografických proudů, to ale činí dlouhý a trýznivý proces. Že se po několika seminářích a mnoha měsících podařilo dát dohromady stanovisko, na němž se shodne tolik různých dějepisců včetně několika historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů, je těžce vybojovaný úspěch, nikoliv politická lest.

Stanovisko podepsala velká většina lidí, kteří se dlouhodobě a do hloubky zabývají obdobím diktaury KSČ, od exilového historika Viléma Prečana, přes prezidenta Mezinárodní asociace orální historie Miroslava Vaňka až po historika sametové revoluce Jiřího Suka. Mezi signatáři je ale také celá řada protikomunistických bojovníků a vězňů svědomí, od Petra Uhla, který strávil v komunistických žalářích osm let, až po filosofa Ladislava Hejdánka.

Možná, že Alexandr Vondra už historiky definitivně odepsal, že zkrátka nestrpí jejich omezené odbornictví vedené vidinou tučných zisků. Snad ale znalci dějin alespoň některé další politiky svým společným postojem a konstruktivní kritikou přesvědčili o tom, že i oni mohou při vymezování vztahu české společnosti k její minulosti občas s něčím pomoci. Pokud ano, je tu přece jen bláhová naděje, že vládní většina současnou zmatenou verzi zákona nebude protlačovat silou a ve své velkorysosti přistoupí na dialog s těmi, kteří se minulostí zabývají trochu víc do hloubky.