Martin Fendrych svým komentářem „Levicoví břídilové a další plagiátorský skandál“ zřejmě prodlužuje kampaň proti depolitizaci Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten má (nejen podle něj) zůstat navždy pevně v rukou specifické skupiny, kterou autor nazývá „ostrůvek nesehnutých lidí“. Podle Fendrycha tedy ÚSTR má být bašta nevelkého počtu svérázných strážců paměti, která nesmí podléhat demokratickým procedurám, tj. nesmí v ní mít vliv levice, ať by ve volbách dopadla jakkoli. To je pozoruhodné.

Většina Fendrychových tvrzení přitom balancuje na hraně manipulace a falešných obvinění. Tak předně – o ÚSTR se nevede boj od dob Hermanova sesazení, ale od samotného jeho vzniku, kdy si instituci a velké peníze pro ni vymohli „nesehnutí lidé“, prosazení tehdy dominantní pravicovou politikou. Vnímám přitom jako pozitivní, že díky tomu byly lépe zpřístupněny archivní fondy někdejší StB, ale vznik příslušného zákona i založení ústavu bylo silovým řešením, jež nevěstilo nic dobrého.

Ostrou kritiku historiků si ústav vysloužil již záhy po svém založení a je smutné, že jsme na ní po celých pět let panování prvního ředitele Žáčka (ten, jak známo, vládl i prostřednictvím „vtělené mírnosti a slušnosti“ Daniela Hermana) nemuseli nic měnit. Bezkoncepčnost, chaos v digitalizaci i neexistence jakýchkoliv byť třeba dílčích syntéz o hlavním předmětu výzkumu – StB – přetrvávaly.

Je asi nutné připomenout, že to, co Fendrych nazývá jako puč konce roku 2012, žádný puč nebyl. Nová rada byla natolik velkorysá, že na pozici prozatímní ředitelky nejmenovala nikoho, kdo by byl spjatý se zdejší politickou levicí tak, jako byli předchozí ředitelé (Žáček a Herman) spjati s pravicovou politikou.

Na osobu paní Foglové a její směřování ÚSTRu můžeme mít různé názory, jedná se ale každopádně o bývalou diplomatku, jejíž jediné politické kontakty ji v minulosti nepřímo spojovaly s ODS. V ústavu zůstala naprostá většina zaměstnanců, kteří tam přišli v době Žáčkova panování –a zůstali i ti, kteří dlouhodobě vyjadřují nespokojenost s novým vedením a vedou proti němu urputný boj. Každá změna ministra má v Česku na příslušném úřadě mnohonásobně drastičtější následky než právě tato změna vedení ÚSTRu, pro niž je charakteristická naopak silná kontinuita (ať už to vnímáme jako klad či jako problém).

Kdo je tedy ten levicový břídil? Snad náměstek Zdeněk Hazdra? Ani u něj bych nevěděl, proč má být spojován s levicí. Po pravdě řečeno to ale není zas tak podstatné. Fendrych se Hazdru snaží znemožnit osvědčeným způsobem: obviněním z plagiátorství, které je v tomto případě možná ještě absurdnější než u ředitelky Foglové. Hazdra zcela standardním způsobem uplatnil velké části své diplomové práce v odborných článcích a posléze v dizertační práci, v níž původně specifické téma zasadil do širokého kontextu. V dizertaci pochopitelně odkazoval již na vydané a pro čtenáře snáze dohledatelné studie.

Způsob stigmatizace, který (nejen) Martin Fendrych v zájmu „ostrůvku nesehnutých“ již léta využívá, je za hranicí jakékoliv seriózní debaty. Jednou hozená špína, jakkoli neopodstatněná, na člověku bohužel mnohdy ulpí. Označení plagiátor je podobně silné jako třeba diverzant nebo sabotér – a podobně jako tato v padesátých letech používaná stigmata se úplně neztratí z myslí lidí, ani když je jeho nesmyslnost prokázána racionální argumentací.

Ve veřejném prostoru se kupodivu stále objevuje mínění, že na řízení ústavu s rozpočtem 150 milionů ročně má mít patent jen jedna skupinka lidí. Takových, kteří k tomu nemají jiné kompetence než to, že už léta, tváříce se jako morální atleti, nehorázným způsobem dehonestují a z diskuze předem vylučují druhé. Kteří jsou přesvědčeni, že pravdivost reflexe komunistické diktatury závisí na množství překotně naskenovaných kilobajtů z větší části bezcenných materiálů. A kteří ve svém svatém zanícení nevidí, že levice má stejné právo podílet se na řízení ÚSTRu a na dialogu o minulosti jako pravice. Vylučovat ji apriori z této debaty má přece stejnou logiku jako vylučovat pravici, protože fašismus a nacismus byly pravicovými diktaturami.

O co nyní jde? Mezi kandidáty na ředitele jsou (alespoň podle neoficiálních informací) minimálně tři zajímavá jména – lidé, kteří se o reflexi soudobých dějin dlouhodobě zasazují a kteří na tom poli něco dokázali, ať už v pozici spíše manažerské a didaktické jako Zdeněk Hazdra nebo prostřednictvím své vědecké práce jako Adrian Portmann v. Arburg nebo Muriel Blaive. Až bude jejich kandidatura oficiálně ohlášena a jejich koncepce zveřejněny, navrhuji otevřít dialog o tom, kdo z nich má jaké předpoklady či zkušenosti a která z jejich vizí je nejsmysluplnější.

Doufám přitom, že všichni kdo budou postupovat opačně – tedy se snahou znemožnit a stigmatizovat jednotlivé uchazeče a diskuzi tak zcela rozvrátit – především znemožní sami sebe. Na tom, kterou z obou cest budou preferovat média, se každopádně ukáže úroveň zdejší politické kultury i umění vést demokratický dialog o tom, co nás pálí.