Politik, který nikdy neporušil zákon, nevyzývá k násilí a naopak sám žije pod hrozbou smrti, nemůže vystoupit v Praze. Odmítl ho senát, odmítli ho dva soukromí pronajímatelé. V prvním případě hrála roli hloupost kombinovaná s politickou korektností, v těch dalších strach. Měl totiž přijet extrémista, ultrapravičák, xenofob, fašista...

Nizozemský politik Geert Wilders vede Stranu svobody, která momentálně vítězí v průzkumech veřejného mínění. Je pro větší práva zvířat, udílení azylu pronásledovaným homosexuálům z Íránu či křesťanům z Iráku. Je přítelem Izraele, kde dva roky žil. Procestoval i řadu dalších zemí blízkého východu. Cítí se být „stovky mil daleko“ od Le Pena či Mussoliniho pohrobků v Itálii a Britskou národní stranu označil za nechutnou. Takhle vypadá agenda ultrapravičáka? Fašisty? Ne, to jen levice jako obvykle používá nálepku fašisty pro všechny své protivníky, přičemž už zapomněla, že i je tak kdysi označoval Stalin (za sociálfašisty).

Ale pravda, nálepku extrémisty a fašisty si Wilders vysloužil především požadavkem omezit imigraci z muslimských, kulturně odlišných oblastí (v případě Holandska tedy především z Maroka). Imigrantů je podle Wilderse už příliš a nevratně mění kulturní mapu Nizozemí. „Projděte se ulicí a sledujte. Už se necítíte jako ve své vlastní zemi. Tohle je bitva, ve které se musíme bránit“. To jsou ovšem v pokrokových kruzích vysmívané tradiční potřeby člověka. Cítit se „mezi svými“, mít pocit „kulturní blízkosti“…? Jak přízemní oproti světlé vizi multikulturní společnosti. Že přitom často i sami imigranti utvářejí uzavřená gheta? O tom už se jaksi nemluví. A nebo je na vině opět většinová společnost, sociální vyloučení atd, atd.

Na tenkém ledě

Wilders ovšem imigranty nechce postřílet, ani narvat do dobytčáků, ani poslat domů letadlem. Požaduje na pět let zastavit imigraci z „nezápadních“ zemí (ostatně imigrace není žádné základní lidské právo, ale laskavost – či vypočítavý kalkul - hostitelské země). Chce v ústavě zakotvit kulturní dominanci židovsko-křesťanské a humanistické tradice a na pět let zastavit budování nových mešit. Zakázat kázání v jiném jazyce než v holandštině. Uzavřít radikální mešity a vyhostit extrémistické muslimy. Vyhostit kriminální přistěhovalce. Kromě toho chce snížit daně, obnovit úroveň tradičního vzdělání a respekt k učitelům, policistům či lékařům. A snížit pravomoci Evropské unie a holandský příspěvek do unijního rozpočtu. Wilders požaduje také zákaz koránu. Označuje ho za „fašistickou“ knihu, totožnou s Mein Kampfem. A islám za totalitní ideologii, nikoliv za náboženství.

Nejen tím se dostává na tenký led. Libertarián, který chce určovat v jakém jazyce se bude kázat? Bojovník za svobodu slova chce zakázat knihu? Přes tisíc let starý, literárně mimořádně zdařilý náboženský text – který dal vzniknout velké civilizaci - porovnává s literárním odpadem a takřka nečitelným podprůměrným politickým manifestem?

Jen proto, že v něm jsou odkazy na násilí a potlačování jinověrců? To bychom museli zcenzurovat leccos i z dalších svatých knih. Nebo z klasické literatury. Vždyť kolik těch antisemitských, antiněmeckých či antikatolických výpadů najdeme u našeho Havlíčka, Bezruče nebo Jiráska…Wilders se ale brání tím, že chce jen důsledně naplnit holandské zákony, zaměřené proti šíření nenávisti (na jejich základě je také v Holandsku zakázán Mein Kampf). Jako libertarián by je prý klidně zrušil a zákaz koránu pak nepožadoval.

Wilders se také mýlí, když tvrdí, že islám není náboženství. Má ovšem do jisté míry pravdu v tom, že islám není jen náboženstvím. Islám je v mnohem větší míře než křesťanství zároveň celostním životním návodem a politickým programem. Najdete tam vše – od předpisů o jídle, odívání, sexualitě až po jasný požadavek na ovládnutí světa a detaily postavení podmaněných příslušníků ostatních náboženství (tedy těch, kterým bude umožněno si za podmínky absolutní poslušnosti a druhořadého postavení zachovat svou víru).

Jak bít manželku

Pro Muslimy je korán od „a“ až do „z“ božím dílem, které tudíž nepřipouští například kritické zkoumání (za to se i v takové relativně liberální zemi jako Egypt můžete dostat do pěkné kaše). Korán poskytuje kompletní návod pro život – bez ohledu na to, že ten návod byl zjevně šitý na míru pouštím a oázám Arábie v sedmém století. Dodnes tak platí, že se muslimská žena, která není doprovázená mužským pokrevním příbuzným, nesmí vzdálit od svého domu více než 80 km - protože to je vzdálenost, kterou ujde karavana velbloudů za 24 hodin. A uznal to před dvěma lety i německý soud, když muslimští rodiče nechtěli pustit dceru na školní výlet delší než 80 kilometrů. A dodnes platí i předpisy o bití žen (ne moc tvrdě, ne do obličeje a předtím jí varujte!), protože to tak zapsal prorok do koránu, veden boží rukou. Wilders se ptá – a jsou to zcela oprávněné otázky – jak je toto v souladu s praxí liberálně-demokratické společnosti. Jak jsou šariátská ustanovení v souladu s občanským právem? Zda máme či nemáme tolerovat faktickou existenci dvojího právního systému – jednoho laického a jednoho islámského? Jak to, že mezi marokánskou mládeží je výrazně větší kriminalita? Jsou to komplexní otázky, které ne vždy mají nutně co dělat s islámem. Nezletilí maročtí delikventi mají jen malou představu o islámu – jednoduchý radikální islám jim ale může snadno poskytnout ideovou výbavu. Už nebudou jen PROTI (státu, společnosti), ale i PRO něco (kalifát, islámská společnost), jak se to již děje na předměstích francouzských měst.

Ano, Wildersovy názory jsou kontroverzní. Jako ostatně všechno, co dnes nepluje na bezpečné vlně středového mainstreamu. Kontroverzní jste ostatně v anglicky mluvícím světě už když tlustého neoznačíte za „nadměrně vážícícho“, slepého za „nevidomého“ a invalidu za „člověka s pozměněnými schopnostmi“. Ano, k nálepce extrémisty přijdete opravdu snadno. Wilders si dovoluje říkat, že „císař je nahý“. Že se moc utrácí. Že klesá kvalita vzdělání. Že imigrantů je více než je Nizozemí schopno vstřebat. Že rozklad tradiční rodiny je vážným nebezpečím pro společnost. Říct tyto zjevné pravdy je už samo o sobě prolomením nepsaného tabu.

Politická korektnost jako cenzura

Česká republika byla dosud zemí, kde politická korektnost neomezovala svobodu slova tak, jak je tomu bohužel zvykem v západní Evropě. Devatenáctý listopad 2009, kdy (pravicí ovládaný) senát odmítl vpustit Wilderse na svou půdu, znamená symbolický konec této éry. Máloco dokazuje intelektuální úpadek ODS (zmatenými novináři občas nazývané „konzervativní“) jako její ostentativní distancování se od Wildersovy návštěvy. Jde prý o extrémní názory, které překračují meze svobody projevu a prohlubuje extremismus ve společnosti (i když extremismus tady posiluje spíše Mirek Topolánek, protože po každé jeho povedené dovolené v Toskánsku přibývá voličů KSČM nebo Dělnické strany). Bylo by opravdu zajímavé vědět, který vykuk v centrální kanceláři ODS tyhle perly vymýšlel. Je totiž vskutku půvabné, jak hodně se levicově-aktivistický tón prohlášení ODS podobá podobnému prohlášení, kterým ČSSD odsoudila založení frakce „Evropští konzervativci a reformisté“.

Nenásilný tlak politické korektnosti i globalizovaný teror ukázaly svou sílu. Skupina extrémistů, která kdesi vyhlásí na někoho fatwu, určuje i naší veřejnou debatu. Výhružkami smrtí rozhoduje, kde a koho si kdo pozve. Dnes je to „kontroverzní“ politik Wilders. Zítra to může být každý, kdo kriticky zkoumá korán. Pozítří i každý muslim, který neakceptuje plně a do detailů představy islámských radikálů o tom, co je to islám. I když se to nezdá, Wilders bojuje i za tu mlčící většinu muslimů. Za většinu slušných, pracovitých a zákon ctících muslimů (což opakovaně uznává i on sám), kteří chtějí vést normální slušný život. Oni se stanou další obětí, stejně jako i nyní drtivá většina obětí islámských teroristů jsou nevinní muslimové.

Ano, Wilders zachází v některých svých výrocích za hranici populismu. Zbytečně daleko. Nabízí někdy moc jednoduchá řešení. Ale není ultrapravičák. Stejně jako další kritici muslimské imigrace jako Pim Fortuyn (homosexuál, zastánce liberalizace drog a euthanasie) nebo Theo van Gogh (ateista, republikán a narkoman) či Ayan Hirsi Ali (zapřísáhlá ateistka a feministka)… Ne, ti také jen těžko zapadnou do obvyklé škatulky pravicového extrémisty a xenofoba (zvláště, když Hirsi Ali je černoška původem ze Somálska…) To všichni jsou produktem holandské frustrace z toho, jak se bortí společenský konsensus, založený na svobodě a toleranci. Ve všech případech jde o ateisty, jeden byl homosexuál, další narkoman. Wildersovy kroky primárně směřují k záchraně liberálního řádu před těmi, kdo tento řád nectí. Kdyby to dělali ti, kdo byli v Holandsku posledních třicet let u moci, mohl být dnes Geert Wilders obyčejným poslancem vládních liberálů, kterým byl do roku 2004.

Konec diskuse v Čechách

„Kontroverzní“ Wilders tedy do Čech nepřijel. Můžeme pokračovat v zaběhnutých kolejích. Ještě více opakujících multikulturních konferencí, kde si Tomáš Halík se svými přáteli bude navzájem notovat, jak jsme všichni tolerantní a vlastně mezi námi nejsou žádné rozdíly. Až na ten, že někdo se tu musí skrývat s ochrankou za zády a spát každý den jinde. A s manželkou se vidět jednou za týden. Skrývá se snad někde na světě nějaký kritik křesťanství či Západu? Bojí se někdo kdekoliv v Evropě pronajmout sál a tvrdit, že Západ je dekadentní, zločinný, prohnilý a imperialistický a křesťanství totalitní? Nebojí. A v tom je ten podstatný rozdíl. V liberálně-demokratické společnosti je totiž možné (tedy, ehm…bylo možné) kritizovat názory, ideologie či náboženství, pokud nevyzýváme k omezení práv jednotlivců. Jinými slovy, můžu tvrdit, že islám je totalitní, ale nemohu požadovat hromadnou deportaci muslimů. Můžu tvrdit, že Židé ovládají svět, ale nemohu vykřikovat „Židi do plynu!“. Můžu hlásat že homosexualita je hříšná, ale nemohu požadovat její trestnost. Tento zásadní rozdíl, který umožňoval svobodu slova a zároveň chránil práva a svobody jednotlivce, u nás devatenáctým listopadem padl. A nemusela k tomu přijít ani jedna jediná konkrétní výhružka ze strany islámských extrémistů. Stačilo k tomu pár těch, které kdysi Lenin tak prorocky označil za „užitečné idioty“.

Vyšlo ve zkrácené formě v Lidových novinách 1.12.2009 po redakčním titulkem „Císař je nahý“ se neříká