Návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti má s ochranou zdraví občanů jen málo společného, představuje však potenciální ohrožení základů demokratického státu. O svobodu lze snadno krůček po krůčku přijít, ale je nesmírně obtížné ji získat zpět.

Každý rozumný člověk se smíří s dočasným omezením některých ústavně zaručených práv a svobod, pokud je akutně ohrožena bezpečnost nebo zdraví občanů. Návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti, který představilo Ministerstvo vnitra ČR na tiskové konferenci 21.9., má s ochranou zdraví občanů jen málo společného, představuje však potenciální ohrožení základů demokratického státu. Novela by zavedla institut stavu nebezpečí na celostátní úrovni, který předkladatel přirovnává k již existující možnosti hejtmanů vyhlašovat stav nebezpečí na úrovni krajů podle krizového zákona. Je to hrubě zavádějící přirovnání, neboť nově navrhovaný stav nebezpečí na celostátní úrovni by na rozdíl od krajů umožnil vládě omezovat základní ústavní práva včetně práva vlastnického, svobody pohybu a pobytu, práva shromažďovacího či práva na nedotknutelnost osoby a obydlí. Česky řečeno, umožnil by zabavovat majetek, nařizovat domácí vězení, rozhánět pokojná shromáždění, provádět domovní prohlídky bez povolení a mnohé další. Návrh ústavního zákona také umožňuje prodloužení volebního období a odklad konání voleb, a to i opakovaně. Některým ministrům a politikům by to teoreticky umožnilo vládnout do smrti, což by jim nejspíš nebylo proti mysli.

Hrozivý charakter těchto opatření se předkladatel snaží zmírnit poukazem na jejich dočasný charakter a tím, že by je mohla stejně jako u stavu nouze zvrátit Poslanecká sněmovna. To je falešný argument. Stav nebezpečí stejně jako nouzový stav by sice mohla vláda vyhlásit nejdéle na dobu 30 dnů, ale mohla by ho se souhlasem Poslanecké sněmovny také libovolně prodlužovat.

Fatální chybou ústavního zákona o bezpečnosti i jeho předkládané novely je totiž spoléhání na Poslaneckou sněmovnu jako na pojistku, která může většinou svých členů vyhlášení nouzového stavu či stavu nebezpečí zvrátit či odmítnout vyslovit souhlas s jeho prodloužením. Poslanecká sněmovna však jako taková pojistka z principu sloužit nemůže. Každá vláda včetně té nynější se totiž opírá o otevřenou či skrytou většinu v Poslanecké sněmovně; jinak nemůže být vládou. A pokud by k jejím pravomocem podle současného ústavního zákona o bezpečnosti ještě přibyla kompetence opakovaně odkládat volby, otevírá se tu cesta k diktatuře, která by vládla prostřednictvím neustále prodlužovaného stavu nebezpečí a neustále prodlužovaného volebního období. A diktaturu už jsme tu měli.

Jediný spolehlivý způsob, jak této hrozbě zabránit, je svěřit právo zvrátit rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu a stavu nebezpečí a vyslovení souhlasu s jejich prodloužením celému Parlamentu České republiky, tj. Poslanecké sněmovně i Senátu. Jelikož jde o ústavní zákon, který se dotýká základních práv a svobod občanů, odpovídá to i ústavnímu postavení obou komor.

Namlouvat si, že výše popsaná hrozba je čistě teoretická, by se nám mohlo ošklivě vymstít. Bez spolehlivých záruk se nám práva, kterých se dnes vzdáváme, abychom pomohli zastavit epidemii, nemusí nikdy vrátit. O svobodu lze snadno krůček po krůčku přijít, ale je nesmírně obtížné ji získat zpět.