Přemýšleli jste někdy o tom, jak se asi cítí žena, jejíž porod se na internetových diskusích dostane do spárů intelektového a emočního dna tohoto národa? Jen proto, že své dítě z nějakého důvodu přivedla na svět doma, a že z nějakého důvodu potřebovala zavolat záchranku? Jak se asi cítí žena, které právě zemřelo dítě, které by dost možná umřelo i v nemocnici, ale která bohužel má tu smůlu, že si na ní kvůli mediální štvanici na domácí porody smlsnou ti nejodpornější internetoví diskutéři na tváři této planety?
Česká média se už opět pokouší přihřát si polívčičku na démonizaci domácích porodů, a lidským neštěstím nakrmit senzacechtivé čtenáře z řad těch, kteří postrádají kapku zdravého úsudku. Tentokrát byla na pranýř postavena žena, jejíž novorozené dítě zemřelo krátce po překotném porodu. Překotný porod sám o sobě není žádná sranda. Proces, který u jiných žen trvá třeba 10 nebo 20 hodin, se v případě překotného porodu smrskne do řádu desítek minut, a kdo někdy rodil, má alespoň rámcovou představu o intenzitě takového prožitku.
Když jsem coby budějovická puberťačka před patnácti lety otevírala obálku s oznámením o mém přijetí na Karlovu univerzitu v Praze, pociťovala jsem zvláštní pocit pýchy a zadostiučinění. Přijímá mě nejlepší univerzita v Česku, jedna z nejstarších univerzit na evropském kontinentě. Jaká čest.
Tenkrát jsem ještě nevěděla, že jsme v Praze mohli mít tak univerzitu Středoevropskou, totiž CEU – Central European University.