Když se minulý rok během podobně suchého jara jako je to letošní rozhodlo vedení hlavního města Prahy namísto „stavu klimatické nouze“ vyhlásit tzv. „klimatický závazek“, šlo o určitou úlitbu aktivistům i obyvatelům zároveň. Tiše, bez pozornosti médií a zbytečných famfár, se Praha k zásadnímu snižování emisí zavázala způsobem, kterým nechtěla „vystrašit lidi“. Jenomže bez strachu náš boj proti změně klimatu nikdy nebude účinný. Jeho vytlačováním totiž odmítáme skutečně dospět.
Z pudu sebezáchovy jen málokdy čtu komentáře pod svými články. Dnes jsem se podívala a nestačila jsem se divit. Málokdo už by dnes oponoval, že je sucho. Ale že lidé nevědí, proč tomu tak je? To mě opravdu překvapilo. Kam se vzal onen pověstný „zdravý selský rozum“? Nebo se už v Česku selský rozum smrskl na hledání viníka či oběti? Že za všechno může Čína, nebo Brusel? Nejvíce mě však zaujal tento komentář:
Není sporu o tom, že měnící se klima do našich končin přináší nejen odlišné životní podmínky, ale i zcela nové slovní obraty a významy. Co pamatuju od svých ranných školních let, byla každým rokem na stole otázka, zda budou či nebudou „Vánoce na blátě“. O necelé tři dekády později už jsou bílé Vánoce v podstatě sci-fi a namísto toho si lámeme hlavu, jestli bude aspoň ten déšť. Mám pocit, že novým standardem se brzy stanou „Velikonoce na suchu.“ S jakými „standardy“ se jednou budou muset sžívat mé děti si pro jistotu ani nepředstavuju. V zájmu zachování duševního zdraví jsem se proto rozhodla Velikonoce pojmout zcela novým způsobem.
Vláda schválila sestavu svého obnoveného poradního orgánu NERV k řešení dopadů koronavirové krize. Až na zvažovanou Švihlíkovou v něm nejsou ženy. Není tam ani jediný zastánce transformace ekonomiky směrem k udržitelnosti a k řešení klimatické krize. O všem tedy budou opět rozhodovat pouze muži, navíc tací, kteří jsou svou odborností i naturelem zaměření jen na krátkodobá řešení a okamžitý zisk. Navíc mnozí zástupci businessu, který svou činností často působí víc neštěstí než samotný vir. Od většiny z nich proto také můžeme nejspíš čekat návrat k „business as usual,“ s minimální reflexí nových poznatků získaných z právě probíhající krize, a tudíž i zabetonování stavu, který nás aktuálně stále žene hned do krize další, té klimatické, environmentální, a samozřejmě humanitární.
Často se dnes mluví o tom, že je koronavirová krize prvním existenciálním nebezpečím, které dnešní generace po mnoha desetiletích zakoušejí. Jediní, kdo prý zakusil něco obdobného, byli údajně snad jen lidé, co ještě pamatují druhou světovou válku, nebo případně rok 1968. Ale opravdu je tomu tak? Osobně znám mnoho lidí, především velmi mladých, kteří v existenciální nejistotě žijí minimálně od roku 2018. A ti starší by se od nich možná konečně měli něco naučit.