V sobotu se situace v české společnosti opět o pořádný kus vyostřila. Do veřejného prostoru už opět vybublaly nálady a emoce, které jinak zůstávají skryté pod pokličkou zdánlivě korektně vypadajících tváří „slušných Čechů a Češek.“ Lidé na různých místech v Praze formou demonstrace vyjadřovali nejrůznější postoje a požadavky, z nichž by větší část bylo možné označit za regresivní, neinformované, demokracii podkopávající, frustrované a nenávistné.

Objevilo se dokonce i vyhrožování smrtí a došlo i na násilné útoky, které snadno mohly dopadnout mnohem hůř, než „jen“ rozbitou výlohou a sešitou hlavou dospělého kluka. Do autonomního centra Klinika chodíme pravidelně s batolaty do svépomocně vybudované předškolky a při představě, že by fašouni na barák zaútočili v době, kdy je plný malých dětí, se mi dělá mírně řečeno nevolno.

To, co se v sobotu dělo na některých místech Prahy, si nelze vysvětlit nijak jinak, než zoufale nízkou inteligencí či ignorantstvím některých našich spoluobčanů. Těm, kterým demokracie, svoboda či pluralita vadí a chtěli by je nějakým způsobem osekávat, zřejmě nedochází, že jedině díky těmto atributům demokratické společnosti vůbec můžou někde takto veřejně demonstrovat své demagogické středověké postoje, aniž by za to byli potrestáni nebo nějak perzekvováni. V svých hlavách si neumí dát dohromady, že tak široké spektrum od sebe tak zásadním způsobem odlišných názorů, včetně těch jejich, se vedle sebe nemůžou vyskytovat v žádné jiné společnosti, než právě v té demokratické a pluralitní.

Tím, že demokracie takové skupiny v sobě toleruje, však zároveň ohrožuje samu sebe a své základní stavební kameny. Jak se ukázalo na sobotním útoku fašistů na autonomní centrum Klinika, hranice, kdy se burácivá silná slova přelijí v činy, je velmi tenká. Aby demokracie mohla přežít, musí v ní zároveň fungovat základní obranné mechanismy, s jejichž pomocí dokáže ze svého nitra odstranit zhoubné parazity, jež ji ohrožují na životě. K takovým mechanismům patří i včasná detekce těch, jejichž „svoboda projevu“ již překročila hranice svobody druhých. Takovým překročením je třeba právě vyhrožování smrtí, házení světlic a kamenů po druhých lidech, nebo třeba útok na přenosový vůz veřejnoprávního média.

Jak se tedy zdá, v České republice obranné mechanismy demokracie poslední dobou silně pokulhávají, či snad dokonce selhávají, přičemž v sobotu se toto selhávání materializovalo hned v několika výše uvedených podobách. Bohužel, jak píše Karel Műller ve svém textu o občanské společnosti (2003) s odkazem na politologa Giovanniho Sartoriho „demokracie je složitější systém než ostatní politické formy a je bezprostředně ohrožována tím, že její mechanismy budou mimo intelektuální dosah průměrného občana.“ I průměrně inteligentní občan ovšem snadno pozná, jestli si ještě ve své zemi připadá bezpečně, či už nikoliv. Současná situace sice eskalovala na základě iracionálního strachu z migrantů, kteří se v Česku de facto nevyskytují, ale jediný, koho se tu ve skutečnosti musíme bát, jsou naši fašizující se spoluobčané. Obranným mechanismem demokracie je ovšem i to, že se těmito spoluobčany rozhodně nenecháme zastrašit.


Literatura:
Műller, K. (2003): Koncept občanské společnosti: pokus o komplementární přístup. Tocquevillovské dědictví a giddensovká perspektiva. Sociologický časopis, 2003, Vol. 39, No. 5, 607-624.