Západní vs. východní koncept moci aneb Pastýř a zahrádkář
My tady na "Západě" (z globálního, ne regionálního pohledu) vnímáme vlastní civilizaci a kulturu liberálně a neautoritářsky a vymezujeme se vůči východnímu kolektivismu, často přecházejícímu v despotismus. To snad vychází z naší záliby vidět věci "sub specie aeternitatis", tak nějak zvenku a dělat závěry z "makro-" hlediska. Sesbírat co nejvíc dat, podívat se na skutečnost okem polétávajícím někde mezi třetí sluneční soustavou a věčností, zbavit se pozemské, lidské a subjektivní perspektivy, "doxa". To jsme nejspíš zdědili po Řecích.
Celospolečenské statistiky, analýzy sociální struktury s různými vrstvami nebo rozbor politické participace napříč skupinami nám mohou vykreslit hezkou tradičnější pyramidu, demokratickou rovnou plochu nebo postmoderní ostrůvky subkultur. S hrdostí pak můžeme vyhlásit, že jsme dosáhli demokratické rovnosti, zatímco východní společnosti se i navzdory modernizaci stále tak nějak nevymanily z hierarchické, autoritářské rigidity. Když se ovšem vrátíme z toho svého "veškerenstvo objímajícího" pohledu sféry věčných idejí a neměnných matematických vzorců zpátky na zem, můžeme zjistit, že spíš než v "makrostruktuře" se autoritářské tendence ukrývají v těch každodenních a běžných vztazích, v nichž žijeme.
Víc než struktura společnosti nám o autoritářských tendencích ve společnosti napoví kulturní chápání mezilidských vztahů napříč rozdílnými příčkami společnosti. Rozvedeno do důsledku, "rovnostářská" evropská společnost může být mnohem autoritářštější než rigidně hierarchická asijská společnost. Nejde o to, jak jsou lidé vzájemně postaveni, ale jakým způsobem rozumí vztahům vycházejícím z této diferenciace. Podstatnější než vertikální uspořádanost je podoba vztahů mezi různými stupni. Kulturně a historicky podmíněné chápání moci má větší výpovědní hodnotu než sociální, ekonomické a politické přerozdělení. Lépe se žije v hierarchické společnosti s "humánním" chápáním moci než v egalitářské s technologickým až násilnickým chápáním moci.
Pastýř
Pro pochopení toho, kolem čeho tu už tři odstavce tančím, nemusíme jít hluboko do sociologie, antropologie a politologie, ale postačí nám tradiční, často náboženské představy, které jsou vyjádřené u nás například v Bibli a které fundamentálně ovlivňují naše chápání sociální skutečnosti i v moderní době. Náboženské představy jsou v nás hluboce zakořeněné a intenzivně nás určují bez ohledu na to, jak se sami z tohoto hlediska definujeme. I poctivý ateista už slyšel o přirovnání kněží k pastýřům a věřících k ovečkám. Nejde teď o rozdělení společností na "historicky zemědělské" a "pastýřské, ale fundamentální západní koncepci moci jako "vedení" druhých. Někdo kompetentní musí převzít moc nad osudy jiných lidí, do jisté míry jim vzít určitou oblast svobodné volby, myslet a rozhodovat za ně. Převzít jejich autonomii, přemýšlet za ně, určovat jejich osud, místo, kam půjdou, identitu, čím budou, a co mají dělat. Pastýř vede.
Tato koncepce se krásně promítá do moderního managementu, u kterého samotný název v českém jazyce obsahuje pojem "řízení" (podnikové řízení, personální řízení, řízení projektů, schůzek, strategické řízení). Já vím, slova nemusí nic znamenat a kozu mohu klidně nazývat psem, ale v tomto případě etymologie vystihuje skutečný stav věcí. Můžeme klidně přerozdělit i celý domácí produkt na rovné dílky, můžeme mít dokonalou politickou demokracii, zbourat sociální hierarchie a zbavit se etikety (jejíž celý systém je založený na tom, že lidé si nejsou rovni), můžeme poslouchat 5leté děti, jejichž nevinná dokonalost obsahuje podle mnohých rodičů nejhlubší moudrost lidstva. Ale když moc považujeme za důležitou součást naší osoby a rozumíme jí jako vnucování vlastní vůle jiným, jejich ovlivňování a řízení, tak v "egalitářské" společnosti vznikají mnohem rigidnější, autoritářštější vztahy než v tradičně hierarchických společnostech.
Zahrádkář
Když se ze vzdálenosti tisíců kilometrů díváme svými mediálními a knižními "dalekohledy" na asijské společnosti, takhle hezky z dálky, sub specie aeternitatis, vidíme hierarchické pyramidy, autoritářství, despotismus a zhluboka si odfukujeme, jaké štěstí nás potkalo narodit se na tomhle malém evropském poloostrůvku. Já jsem taky moc rád a neměnil bych to, ale je dobré si trochu doplnit představu, která spíš spočívá v geometrickém rýsování trojúhelníků než jejich vyplňování jemným předivem duchovních představ o mezilidských vztazích. Tady taky nemusíme zacházet hluboko do antropologie, historie a sociologie, ale postačí nám opět ta nejjednodušší představa, obraz zahrádkáře.
Asijský, konkrétně japonský nebo čínský koncept moci je zcela jiný než západní. I když moderní management, podle toho co jsem tak nějak zběžně zaslechl z vyjádření o "lidském kapitálu" a "rozvoji zaměstnanců", se možná tomu začíná přibližovat. Je pravda, že asijské společnosti jsou stále, i po rozsáhlé modernizaci, silně hierarchické. Lidé se definují z vertikálních vztahů, ve kterých žijí. Tato, pro nás hororová, představa vypadá strašidelně z toho důvodu, že při ní projektujeme vlastní civilizační chápání moci na jinou společnost. Bereme náš svět, ten uspořádáme do jiné vertikální podoby a na tu nalepíme štítek "Asie".
V rámci těchto hierarchických vztahů ale panuje zcela rozdílná, až protichůdná koncepce moci. Při zkoumání autoritářství a svobody je tak spíš než geometrické uspořádání článků podstatnější povaha přediva, které je pojí. Výše postavený člen východních společností chápe svoji funkci jako "zahradničení". Nevede ovečky správným směrem, ale obhospodařuje půdu, aby rostlinky v ní mohly růst co nejlépe. Zatímco západní filosofie moci vychází z hlubšího subjekt-objektového chápání skutečnosti, východní je tradičně "kontextuální", holistická, což ví každý český vyznavač východních náboženství (i když často ne zcela přesně).
Zatímco my vykonáváme moc na odděleném předmětu, substanci existující sama o sobě, na Východě jednotlivce vnímají ve vztazích k okolí, "strukturálně", celostně. A jako součást celku jej ovlivňují prostřednictvím proměny okolí, ve které je zakotven a které jej určuje. Z našeho pohledu to zní jako "manipulativní technika", toto ale opět vychází z představy moci jako ovlivňování druhého. To tam určitě také existuje, ale nás to nezajímá. Japonský šéf, učitel, rodič, manažer všeho možného či politik se chápou jako zahrádkáři, kteří sice stojí v hierarchii výš, ale jejich funkce je zcela odlišná než u nás. Své "subjekty" nevedou jako ovečky, jejichž osud jim byl svěřen, ale jako "rostlinky", kterým obdělávají půdu, aby co nejlépe rostly. A když se jim to nepovede, mají silný pocit selhání.
Východní společenské struktury jsou hierarchičtější a rigidnější než naše, ale funguje v nich zcela rozdílná podoba vztahů než u nás. Na Východě nemají problém s rozdílným postavením druhého člověka, které je ale legitimizované vytvořením vhodných podmínek pro jejich rozvoj, tedy vlastně rozvinutím jejich lidských schopností a realizací jejich svobody. Hierarchie jsou ospravedlněny garantováním a podporou svobodného rozvoje jednotlivce a výše postavení tak nějak slouží níže postaveným.
Je hezké mít v životě zahrádkáře, který dbá na to, aby se vám dařilo. V historické zkušenosti jsme tu na Západě zjistili, že pastýře až tolik nepotřebujeme (a současně i to, že je docela těžké vyhnat ho ze salaše a rozbít ohradu). Zatímco nám přijde trochu nepochopitelné, že ve Východní Asii, i navzdory vetší modernizaci než u nás, stále fungují tradiční kulturní vzorce. Když se ale podíváme na to, jak vypadají, zdá se, že obě stránky nestojí v rozporu, ale vzájemně se podpírají. A také to, že "makro-" uspořádání není tolik důležité jako každodenní společenská přediva. Otázka, jestli "moc" ano nebo ne, se spíš mění na otázku, jakou moc.
A jo, odpovědi na otázky, které se řeší na Aktuálně.cz, spočívají právě v chápání moci. Ve všech těch článcích, názorech a analýzách nakonec často nejde o nic jiného než přesvědčit kompetentní, aby svoji funkci chápali jako činnost zahrádkáře místo pastýře a nás jako rostlinky, které podporují v růstu, než jako ovce, které navíc spíš dojí, než pasou (i když politiků se to už netýká, ti už přešli mezi ovce, jen jejich pastýřem je voličstvo a soukromé zájmy).
Celospolečenské statistiky, analýzy sociální struktury s různými vrstvami nebo rozbor politické participace napříč skupinami nám mohou vykreslit hezkou tradičnější pyramidu, demokratickou rovnou plochu nebo postmoderní ostrůvky subkultur. S hrdostí pak můžeme vyhlásit, že jsme dosáhli demokratické rovnosti, zatímco východní společnosti se i navzdory modernizaci stále tak nějak nevymanily z hierarchické, autoritářské rigidity. Když se ovšem vrátíme z toho svého "veškerenstvo objímajícího" pohledu sféry věčných idejí a neměnných matematických vzorců zpátky na zem, můžeme zjistit, že spíš než v "makrostruktuře" se autoritářské tendence ukrývají v těch každodenních a běžných vztazích, v nichž žijeme.
Víc než struktura společnosti nám o autoritářských tendencích ve společnosti napoví kulturní chápání mezilidských vztahů napříč rozdílnými příčkami společnosti. Rozvedeno do důsledku, "rovnostářská" evropská společnost může být mnohem autoritářštější než rigidně hierarchická asijská společnost. Nejde o to, jak jsou lidé vzájemně postaveni, ale jakým způsobem rozumí vztahům vycházejícím z této diferenciace. Podstatnější než vertikální uspořádanost je podoba vztahů mezi různými stupni. Kulturně a historicky podmíněné chápání moci má větší výpovědní hodnotu než sociální, ekonomické a politické přerozdělení. Lépe se žije v hierarchické společnosti s "humánním" chápáním moci než v egalitářské s technologickým až násilnickým chápáním moci.
Pastýř
Pro pochopení toho, kolem čeho tu už tři odstavce tančím, nemusíme jít hluboko do sociologie, antropologie a politologie, ale postačí nám tradiční, často náboženské představy, které jsou vyjádřené u nás například v Bibli a které fundamentálně ovlivňují naše chápání sociální skutečnosti i v moderní době. Náboženské představy jsou v nás hluboce zakořeněné a intenzivně nás určují bez ohledu na to, jak se sami z tohoto hlediska definujeme. I poctivý ateista už slyšel o přirovnání kněží k pastýřům a věřících k ovečkám. Nejde teď o rozdělení společností na "historicky zemědělské" a "pastýřské, ale fundamentální západní koncepci moci jako "vedení" druhých. Někdo kompetentní musí převzít moc nad osudy jiných lidí, do jisté míry jim vzít určitou oblast svobodné volby, myslet a rozhodovat za ně. Převzít jejich autonomii, přemýšlet za ně, určovat jejich osud, místo, kam půjdou, identitu, čím budou, a co mají dělat. Pastýř vede.
Tato koncepce se krásně promítá do moderního managementu, u kterého samotný název v českém jazyce obsahuje pojem "řízení" (podnikové řízení, personální řízení, řízení projektů, schůzek, strategické řízení). Já vím, slova nemusí nic znamenat a kozu mohu klidně nazývat psem, ale v tomto případě etymologie vystihuje skutečný stav věcí. Můžeme klidně přerozdělit i celý domácí produkt na rovné dílky, můžeme mít dokonalou politickou demokracii, zbourat sociální hierarchie a zbavit se etikety (jejíž celý systém je založený na tom, že lidé si nejsou rovni), můžeme poslouchat 5leté děti, jejichž nevinná dokonalost obsahuje podle mnohých rodičů nejhlubší moudrost lidstva. Ale když moc považujeme za důležitou součást naší osoby a rozumíme jí jako vnucování vlastní vůle jiným, jejich ovlivňování a řízení, tak v "egalitářské" společnosti vznikají mnohem rigidnější, autoritářštější vztahy než v tradičně hierarchických společnostech.
Zahrádkář
Když se ze vzdálenosti tisíců kilometrů díváme svými mediálními a knižními "dalekohledy" na asijské společnosti, takhle hezky z dálky, sub specie aeternitatis, vidíme hierarchické pyramidy, autoritářství, despotismus a zhluboka si odfukujeme, jaké štěstí nás potkalo narodit se na tomhle malém evropském poloostrůvku. Já jsem taky moc rád a neměnil bych to, ale je dobré si trochu doplnit představu, která spíš spočívá v geometrickém rýsování trojúhelníků než jejich vyplňování jemným předivem duchovních představ o mezilidských vztazích. Tady taky nemusíme zacházet hluboko do antropologie, historie a sociologie, ale postačí nám opět ta nejjednodušší představa, obraz zahrádkáře.
Asijský, konkrétně japonský nebo čínský koncept moci je zcela jiný než západní. I když moderní management, podle toho co jsem tak nějak zběžně zaslechl z vyjádření o "lidském kapitálu" a "rozvoji zaměstnanců", se možná tomu začíná přibližovat. Je pravda, že asijské společnosti jsou stále, i po rozsáhlé modernizaci, silně hierarchické. Lidé se definují z vertikálních vztahů, ve kterých žijí. Tato, pro nás hororová, představa vypadá strašidelně z toho důvodu, že při ní projektujeme vlastní civilizační chápání moci na jinou společnost. Bereme náš svět, ten uspořádáme do jiné vertikální podoby a na tu nalepíme štítek "Asie".
V rámci těchto hierarchických vztahů ale panuje zcela rozdílná, až protichůdná koncepce moci. Při zkoumání autoritářství a svobody je tak spíš než geometrické uspořádání článků podstatnější povaha přediva, které je pojí. Výše postavený člen východních společností chápe svoji funkci jako "zahradničení". Nevede ovečky správným směrem, ale obhospodařuje půdu, aby rostlinky v ní mohly růst co nejlépe. Zatímco západní filosofie moci vychází z hlubšího subjekt-objektového chápání skutečnosti, východní je tradičně "kontextuální", holistická, což ví každý český vyznavač východních náboženství (i když často ne zcela přesně).
Zatímco my vykonáváme moc na odděleném předmětu, substanci existující sama o sobě, na Východě jednotlivce vnímají ve vztazích k okolí, "strukturálně", celostně. A jako součást celku jej ovlivňují prostřednictvím proměny okolí, ve které je zakotven a které jej určuje. Z našeho pohledu to zní jako "manipulativní technika", toto ale opět vychází z představy moci jako ovlivňování druhého. To tam určitě také existuje, ale nás to nezajímá. Japonský šéf, učitel, rodič, manažer všeho možného či politik se chápou jako zahrádkáři, kteří sice stojí v hierarchii výš, ale jejich funkce je zcela odlišná než u nás. Své "subjekty" nevedou jako ovečky, jejichž osud jim byl svěřen, ale jako "rostlinky", kterým obdělávají půdu, aby co nejlépe rostly. A když se jim to nepovede, mají silný pocit selhání.
Východní společenské struktury jsou hierarchičtější a rigidnější než naše, ale funguje v nich zcela rozdílná podoba vztahů než u nás. Na Východě nemají problém s rozdílným postavením druhého člověka, které je ale legitimizované vytvořením vhodných podmínek pro jejich rozvoj, tedy vlastně rozvinutím jejich lidských schopností a realizací jejich svobody. Hierarchie jsou ospravedlněny garantováním a podporou svobodného rozvoje jednotlivce a výše postavení tak nějak slouží níže postaveným.
Je hezké mít v životě zahrádkáře, který dbá na to, aby se vám dařilo. V historické zkušenosti jsme tu na Západě zjistili, že pastýře až tolik nepotřebujeme (a současně i to, že je docela těžké vyhnat ho ze salaše a rozbít ohradu). Zatímco nám přijde trochu nepochopitelné, že ve Východní Asii, i navzdory vetší modernizaci než u nás, stále fungují tradiční kulturní vzorce. Když se ale podíváme na to, jak vypadají, zdá se, že obě stránky nestojí v rozporu, ale vzájemně se podpírají. A také to, že "makro-" uspořádání není tolik důležité jako každodenní společenská přediva. Otázka, jestli "moc" ano nebo ne, se spíš mění na otázku, jakou moc.
A jo, odpovědi na otázky, které se řeší na Aktuálně.cz, spočívají právě v chápání moci. Ve všech těch článcích, názorech a analýzách nakonec často nejde o nic jiného než přesvědčit kompetentní, aby svoji funkci chápali jako činnost zahrádkáře místo pastýře a nás jako rostlinky, které podporují v růstu, než jako ovce, které navíc spíš dojí, než pasou (i když politiků se to už netýká, ti už přešli mezi ovce, jen jejich pastýřem je voličstvo a soukromé zájmy).
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
