Ideologické ukotvení nové vlády jí může dát politickou sílu k drsným rozpočtovým škrtům.

Nový český vládní kabinet zavelel ke změnám v mnoha oblastech. Asi nejvíc – díky zvolenému krátkému časovému horizontu a velmi konkrétní cílové hodnotě – je na tapetě vládní závazek snížit letošní výdaje státního rozpočtu oproti původnímu návrhu Babišovy vlády o cca 80 miliard korun.
Prozatím se potvrzuje obava moje (viz například ZDE) a mnoha dalších pozorovatelů, že najít ve výdajích státního rozpočtu během pár týdnů všeobecně přijatelné, politicky bezbolestné úspory v takové výši bude velice těžké. Vláda přišla s hrstkou opatření – například nezvýšit nebo zvýšit jen málo platy velké části zaměstnanců ve veřejné sféře a snížit dotace na jízdné pro studenty a seniory. Objemově jde ale o úspory jen v rozsahu jednotek miliard.
Zajímavý mezitest toho, jak vážně vláda svůj úsporový závazek myslí, přišel v minulém týdnu s novou makroekonomickou prognózou ministerstva financí. Z prognózy totiž vyplynulo posílení očekávaného letošního výběru daní o vyšší desítky miliard.
Pokud by vládě šlo čistě jen o snížení plánované výše letošního rozpočtového deficitu, mohla tuto novinku snadno využít k tomu, aby si ono původní, politicky velmi obtížné osmdesátimiliardové úsporové předsevzetí sama sobě zmírnila: „Příjmy budou o 60 miliard vyšší, takže teď už nám stačí najít úspory jen ve výši 20 miliard“. Ministr financí Stanjura však podobné zmírňování původního závazku kategoricky odmítl.
Z podobného soudku je i postoj nynější vládní koalice k loni v lednu zavedené stomiliardové redukci zdanění mezd (lidově zvané „zrušení superhrubé mzdy“). Při schvalování této redukce v parlamentu se hodně zdůrazňovalo, že by mělo jít jen o přechodné, dvouleté opatření. Oprášení této úvahy o dvouleté platnosti by asi pro nynější vládu bylo jakžtakž vyargumentovatelné (jakkoli s touto úvahou tehdy přišli poslanci hnutí ANO a prezident Zeman) – a v tu ránu by prognóza rozpočtového deficitu výrazně splaskla. Ani tuto možnost ale nikdo z Fialovy vlády vůbec nezmiňuje.
Tyto zásadové postoje naznačují, že po řadě let vládnutí čistě jen podle nálad veřejnosti možná úderem posledních voleb skutečně přišlo období, kdy se český kabinet bude vážně chtít držet určitých konkrétních ideologických principů, v tomto případě zřejmě principů liberálních a/nebo pravicových, a ještě konkrétněji principů nízkého veřejného zadlužení a malé role státu v ekonomice. V pozadí je předpoklad, že právě to jsou dobré základy pro zdraví a prosperitu české ekonomiky a společnosti vůbec.
Každé takové jednoznačné, konzistentní světonázorové „krytí“ má tu výhodu, že – je-li veřejnosti dostatečně srozumitelně a věrohodně vysvětleno – může u významné části voličstva citelně snížit politické dopady různých radikálních, a třeba i ne zcela populárních změn. A tím se vracíme zpět k závazku najít v rozpočtových výdajích úspory v objemu vyšších desítek miliard.
Jedna velká výdajová položka se dá zredukovat bez jakékoli ideologie: platba za státní pojištěnce. Ta se v roce 2020 a znovu v roce 2021 zvýšila o desítky miliard korun na celkových loňských 126 miliard, přestože rezervy pojišťoven se od příchodu pandemie až dosud neustále pohybují nad závratnou úrovní 50 miliard. Zpětným snížením platby za státní pojištěnce na méně velkorysou úroveň by se dalo letos ušetřit, řekněme, 30 miliard korun.
Osekávání dalších výdajů už ale bolí, takže se bez onoho světonázorového krytí neobejde. Vláda už odvahu tnout do živého projevila – viz výše zmíněné zmrazení nebo skoro-zmrazení platů velké části zaměstnanců ve veřejné sféře a snížení dopravních dotací.
Platy v rámci státního rozpočtu patří k takzvaným mandatorním a kvazimandatorním výdajům, tedy výdajům, které jsou dány zákonem nebo smlouvou, a tudíž jsou vnímány jako jaksi nedotknutelné. A vida, platy dotknutelné jsou: nedošlo sice k jejich nominálnímu snížení, nicméně jejich nezvýšení v letošním roce, kdy vláda čeká inflaci 8,5 procenta, je vůči příslušným státním zaměstnancům krok po čertech drsný.
Vládě zaštítěné vírou v rozpočtovou odpovědnost a malý stát nic nebrání zacházet stejně drsně i s dalšími mandatorními a kvazimandatorními výdaji. Nynější vysoká inflace například povede ještě letos podle zákona o důchodovém pojištění k mimořádné valorizaci důchodů. Ta se všeobecně chápe jako nevyhnutelná věc. Co třeba onen zákon změnit tak, aby k této valorizaci nedošlo? Koneckonců, Babišova vláda zvýšila důchody pro letošek nad rámec zákonného normálu, takže k jisté dodatečné valorizaci došlo vlastně už předem. Už jen tímto jednoduchým krokem by se ušetřilo téměř 20 miliard korun.
A takto by se daly hledat úspory v mnoha dalších dosud tabuizovaných položkách. Pokud významná část veřejnosti přijme tezi o absolutní nutnosti zmenšit dluh a roli státu v ekonomice, pak může být politicky průchodné osekat v potřebné míře v podstatě cokoli – samozřejmě s výjimkami, jako jsou splátky státního dluhu nebo náklady na provoz klíčových státních IT systémů.
Na druhé straně ale musí mít vláda odvahu přiznat, že pokud na jedné straně mince je malý a málo zadlužený stát, pak na druhé straně je povinnost obyvatel této země, aby se starali o více věcí sami a za své peníze (které jim zůstávají v peněženkách díky nižšímu zdanění). Například stagnující platy zaměstnanců finančních úřadů mohou znamenat horší kvalitu a kvantitu služeb těchto úřadů, což může vést k delším frontám na těchto úřadech, k delším, méně pružným a méně kvalitním odezvám při řešení nejasností v daňových přiznáních a podobně.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)