Naše veřejné finance teď lze s nadsázkou přirovnat k Británii roku 1940. Chybí nám ale Sir Winston.

Nynější vláda po té Babišově zdědila návrh letošního státního rozpočtu nastavený tak, že vede k hlubokým schodkům, které by pak způsobovaly rychlý nárůst veřejného zadlužení – nota bene v prostředí vysokých úrokových sazeb, které by postupně zvyšovaly náklady na úroky z tohoto dluhu.
Svou zásadní nespokojenost se zděděným návrhem rozpočtu se Fialova vláda pokusila naznačit novelou příslušného zákona s několika nijak zvlášť revolučními (částečně dokonce jen optickými) úspornými změnami. Pokládala to za tak důležité gesto, že kvůli přípravě novely neváhala uvalit na český veřejný sektor tři měsíce velmi nepříjemného rozpočtového provizoria.
Proti této snaze o aspoň částečné šetření ovšem zapůsobily nové šoky v podobě zejména přílivu ukrajinských utečenců a dál prudce zdražujících energií. Letošní schodek tak nakonec zřetelně přesáhne 300 miliard korun.
Pro vládu, která se od počátku zaklínala nutností hospodařit líp než ta předchozí, a pro všechny ty její voliče, kteří pokládají stav českých veřejných financí za zoufalý, by toto číslo a podezření na podobné výsledky i v dalších letech měly být hrůzyplnou vyhlídkou.
Základní realistické směry dalšího postupu jsou teď dva. Buď věrnost pravicovému ideálu malého, úsporného státu, a tedy razantní škrty na výdajové straně, nebo udržování veřejných financí zhruba ve stávající podobě (o třetí možnosti, kterou je výrazné dlouhodobé zvýšení daňového břemene, vláda odmítá uvažovat).
První cesta – razantní škrty – je politicky velmi obtížná, protože by voliče v nejbližších měsících a letech hodně bolela. Druhá cesta – rezignace na větší úspory – je krátkodobě pohodlnější. Z hlediska dlouhodobých efektů na zdraví českých veřejných financí jsou ovšem lepší naopak škrty.
Snad se na mě nebudou Britové a historici příliš zlobit, když označím toto nynější české rozpočtové dilema jako „zmenšeninu“ dilematu, kterému čelila Velká Británie v létě 1940. Albion měl tehdy před sebou hrůzyplnou vyhlídku invaze německých vojsk.
I tehdy připadaly pro Brity v úvahu – zjednodušeně řečeno – dva základní přístupy: buď klást Němcům zuřivý odpor, což by britskou populaci v nejbližších měsících hodně bolelo, nebo se vzdát, což by bylo v danou chvíli pohodlnější. A opět: dlouhodobé dopady obou přístupů byly proti těm krátkodobým opačné.
Problém nynějšího vykolejeného nastavení českých veřejných financí je obzvláště pikantní v tom, že je částečně dílem i jádra dnes vládnoucí koalice: byla to ODS, která (společně s ANO a SPD) prosadila na podzim 2020 stomiliardovou redukci výnosů daně z příjmů. Logika byla taková, že tehdejší velký objem peněz protékající státníma rukama byl podle ODS jasným zlem, a tak bylo třeba zredukovat zdanění; a v budoucnu, jakmile se ODS dostane k moci, dokáže politicky prosadit kroky dost tvrdé na to, aby zajistily podobně masivní redukci i na straně veřejných výdajů.
To lze přirovnat k představě, že by Britové v roce 1940 pojali záměr zdecimovat německou armádu co nejvíc (protože tato armáda byla jasným zlem), a tak by se rozhodli kromě obrany Británie ještě navíc zaútočit například na německé jednotky ve Francii. V pozadí by byla víra, že britská vláda dokáže politicky prosadit nasazení a oběti ostrovní armády i obyvatelstva v rozsahu dost velkém na to, aby bylo zajištěno vítězství i v takto masivním střetu.
Jak plynou další a další týdny a měsíce letošního roku, je čím dál zjevnější, že vláda s žádnými tvrdými kroky nepřijde. A dokonce i v mimovládních debatách a mediálních anketách o tom, jak rozpočtové schodky zredukovat, postupně vykrystalizoval jasný názor: úvahy o rozpočtových škrtech představujících minimálně sto miliard korun byly jen neuskutečnitelným pravicovým sněním. Volič prý nic takového nechce a nepřijme. Schodky se prý dají snížit jedině navýšením příjmů, to jest zvýšením daňové zátěže.
ODS zkrátka na začátku vsadila na svou schopnost vyhecovat zdejší obyvatelstvo k tomu, aby ve jménu stability českých veřejných financí a prosperity české ekonomiky přijalo velmi bolestivé rozpočtové škrty – stejně jako v roce 1940 dokázal Churchill vyhecovat Brity k tomu, aby ve jménu zachování svobody a důstojnosti svého národa kladli velmi bolestivý protiněmecký odpor.
Tato sázka, nesporně velmi odvážná a riskantní, nevychází. Žádnou českou analogii churchillovských apelů slibujících „boje na plážích“ a „krev, dřinu, slzy a pot“ jsme zatím neslyšeli a asi neuslyšíme. Místo toho vláda, jíž ODS dominuje, zvyšuje deficit rozdáváním miliard skrze více či méně plošné programy podpory.
Hrdinná bitva o zdraví a stabilitu českých veřejných financí, kterou ODS předloni slibovala, se nekoná.

(původně vyšlo v Lidových novinách)