Ruská invaze na Ukrajině vyhnala ceny plynu a elektřiny do rekordních výšin. To je problém pro ekonomiku a především pro domácnosti, které jsou už tak dost zkoušené koronavirovými lockdowny, inflací a nejistými vyhlídkami.

Řešení drahých energií ale nemůže skončit na tom, že si nějak poradíme pro nejbližší měsíce a roky. Vladimir Putin překročil příliš mnoho červených linií a sám svou zemi vyvedl z civilizovaného světa do míst, odkud dlouho nebude návratu. Evropská ekonomika si musí poradit bez ruských fosilních paliv, a to ne měsíc nebo dva, ale trvale.

Plyn byl koncem minulého roku dražší šestkrát, elektřina čtyřikrát. Okolo Vánoc ceny spadly, s ruskou invazí na Ukrajině zase šplhají nahoru. Přitom ruský zemní plyn tvoří asi jen 40 % evropské spotřeby a stále sem proudí, protože si pár politiků v Evropě postavilo hlavu a radši přihlíží tomu, jak nás Putin vydírá. Jak se ale potom stalo, že jsou ceny tak vysoko, když se v praxi tak moc nezměnilo?

Za prvé je potřeba říct, že změnilo. Už od podzimu minulého roku analytici hlásili, že jsou zásobníky plynu v Evropě podezřele prázdné. Mluvilo se o tom, že Gazprom ve svých pronajatých zásobnících záměrně udržuje podstav. Do toho se objevily i poklesy v dovozech kapalného zemního plynu, který pro změnu začala ve velkém skupovat Čína, když se „zapínala“ po posledním velkém koronavirovém lockdownu. Trhy nereagují jen na bezprostřední stav zásob, kalkulují i s tím, jak vypadá výhled nabídky a poptávky do budoucna. A ten už od půlky minulého roku byl dost nejistý, což je tak nějak defaultně od chvíle, kdy ruské tanky překročily ukrajinské hranice.



Co může ceny na trhu vrátit do normálu? Odpověď je jednoduchá: jasný a stabilní výhled. Toho nedocílíme, když budeme donekonečna lavírovat kolem otázky, jestli dál odebírat zemní plyn z Ruska. Náš výhled nebude stabilní, dokud v něm budou hrát významnou roli firmy přímo řízené Kremlem, které nekoukají na to, jak svým akcionářům doručit zisk, ale na to, jak přispět k velmocenským choutkám ruského prezidenta. Čím déle jsme závislí na ruském plynu, tím větší ceny platíme. Proto je jedině dobře, že Evropská komise aspoň nastínila plán, jak se bez dodávek z Ruska obejít v horizontu pěti let. Kdyby to bylo dříve, bylo by to ještě lepší a levnější. Jeho základní kontury jsou společné nákupy plynu, masivní investice do energetických úspor skrze moderní infrastrukturu, pevný objem rezerv a vzájemná spolupráce států tak, aby se vnitrozemské státy nemusely bát, že na ně nezbyde.

Teď nás čeká ale ještě druhá část plánu, který potřebujeme jasně zformulovat, abychom měli naději, že se utržené ceny zase stabilizují. Cena plynu nám totiž nepřímo určuje ceny elektřiny. Děje se to proto, že na energetickém trhu se ceny při obchodě stanoví podle nejdražšího zdroje, který je aktuálně v provozu. Tuhle cenu pak platí a přijímají všichni. Asi netřeba dodávat, že aktuálně nejdražší je výroba elektřiny z plynu, dokonce dočasně sesadila z pomyslného trůnu nákladové neefektivity i uhelné elektrárny. (Jen pro pořádek dodávám, že jde o ceny, za které nakupují velkoodběratelé, třeba i váš dodavatel energie, a nakupují se klidně i dva roky dopředu, proto tahle čísla nemusí úplně sedět s tím, co vidíte na vašich fakturách za energie).

I pro elektřinu potřebujeme jasný a racionální plán, který se v dlouhodobém horizontu obejde bez ruských fosilních paliv. Jeho součástí zcela jistě není bezhlavé kývání na návrhy některých uhlobaronů, kteří si současnou situaci vyložili jako příležitost, jak si na poslední chvíli sjednat zlatý padák, než uhelný byznys definitivně odejde do historie jako přežitá technologie. Návrhy typu „pan Tykač prodá státu elektřinu za (beztak dost vysoké) předválečné ceny, když mu stát odpustí povolenky a ještě vynaloží nemalé náklady na zřízení státního distributora, potažmo vytvoří nepromyšleným zásahem do trhu škody, které zaplatí nakonec všichni“ opravdu nejsou tou zprávou, která zlevní lidem energie a zklidní burzovní excesy.

Ostatně takové jednorázové experimenty už se od podzimu různě po Evropě objevily, protože od října Evropská komise výrazně přivírá oči nad různými „mimořádnými“ státními zásahy do energetických trhů v jednotlivých státech. Připouští například dočasné snížení daní nebo naopak jednorázovou „windfall“ daň, tedy ad hoc zdanění společností, které si obchodem s energiemi za vysoké ceny přišly na slušné peníze. Jenže, jak vidíme na burze i na srovnání vývoje spotřebitelských cen v jednotlivých státech, ono to nepřináší řešení.



Technicky ani nemůže. Evropský energetický trh je už dávno jeden a jakékoliv jednorázové opatření, byť i dobře míněné, vlády v Praze, Varšavě, Berlíně nebo Madridu prostě nepovede k trvalému uklidnění situace. Je to přesně naopak: až si vlády napříč Evropou budou umět sednout ke stolu, roztáhnout mapu energetické sítě, rozbalit domácí katalogy svých existujících výjimek ze společných pravidel a domluvit se na spolupráci podle jednotných pravidel, začne to dávat smysl. Společný trh nám zatím šetří něco přes 34 miliard EUR ročně (to je tedy částka, o kterou bychom museli navýšit ceny, kdyby jednotný trh neexistoval a státy uspokojovaly své energetické potřeby plně vlastními silami). Mohl by i víc.

Dnes to ovšem možné není, protože součástí takové dohody by musela být i akceptace faktu, že budoucí energetický mix v Evropě bude zkrátka nízkoemisní a rozhodně nepočítá se spalováním uhlí. Jednak to takhle má nastavené většina států už teď, jednak není ani technicky možné jiné řešení při výhledu na to, jak se nám bude do budoucna zvyšovat spotřeba elektřiny. Globálně se předpokládá, že v roce 2050 budeme potřeboval o půlku víc elektřiny než dnes. Tolik uhlí prostě ani vytěžit nemůžeme, nehledě na to, že by intenzivnější spalování pravděpodobně už v té době přineslo takové negativní dopady v podobě změny klimatu, že by se v jižnějších částech světa prakticky nedalo žít.

Máme na dosah ruky stabilizaci energetického trhu, jen to vyžaduje odložit předsudky a zakopat příkopy, které vznikly v době, kdy jediné války v okolí Evropy byly ty kulturní. Teď není správná doba křičet na mrak a nostalgicky trucovat, že podpora fosilních paliv projednou nevyhrála, ačkoliv má své přesvědčené zastánce. Klidně podpořím zařazení uhelných dolů na seznam kulturního dědictví UNESCO, nebo třeba i nějakou deklaraci, kde bude napsáno, že se ve své době uhlí zasloužilo o masivní rozvoj industrializace a společenský blahobyt. Jenže my nežijeme v 19. století, neřešíme, co a jak bylo. Řešíme, co s námi a s Evropou bude za deset, dvacet let. Kdybychom končili naše předsednictví s tím, že i díky českému přispění našla evropská sedmadvacítka odvahu jasně říct: doopravdy končíme s fosilními palivy a jdeme cestou rychlé, nekompromisní modernizace s maximálním využitím obnovitelných zdrojů, možná by to byl ten nejúčinnější lék na drahé energie, jaký vůbec můžeme doručit.