Velikán odešel...

Nejprve bych rád vysvětlil – aby zase jednou nedošlo k zmýlce –, co mám v případě Milana Kundery na mysli oním „posledním exilem“. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která začala v nočních hodinách dne 21. srpna 1968, se Milan Kundera, v té době již slavný spisovatel a učitel na pražské FAMU, stal nežádoucí osobou. Byl vyloučen z komunistické strany a sledován StB. Bylo mu zakázáno učit i publikovat. A tak v roce 1975 odešel se svojí ženou Věrou do Francie.

Byť se mu stýskalo po rodné zemi, našel své štěstí i ve francouzském exilu. Mohl zase psát i učit a prezident Francois Mitterand mu v roce 1981 udělil občanství Francie. Milan Kundera se stal spisovatelem mezinárodního věhlasu, obdivováno bylo nejen jeho dílo románové, ale také esejistické. V polovině 80. let se rozhodl odejít z veřejného života. Rozhovory poskytoval pouze vzácně, přijal filosofii, že za autora mluví především jeho dílo. V jeho rodné zemi si to ovšem vyložili tak, že s nimi Milan Kundera nemluví a že před nimi něco skrývá. V roce 2008 proti němu historik Adam Hradilek a novinář Petr Třešňák zahájili ostrou dehonestační kampaň, když jej obvinili, že v roce 1950 udal na policii „agenta-chodce“ Miroslava Dvořáčka. Pro slavného literáta to musela být velice těžká rána, řada světových osobností (včetně tehdy již bývalého prezidenta Václava Havla, jehož vztahy s Kunderou byly jinak značně problematické – viz jejich polemika o údělu českého národa) se ho ale naštěstí zastala. O dvanáct let později pak přišel Jan A. Novák s rozsáhlou biografií Kundera. Český život a doba, jejímž prostřednictvím učinil z Milana Kundery terč nevybíravých útoků.

Nyní se Milan Kundera – v požehnaném věku 94 let – odebral do svého posledního exilu. Tam už na něj nikdo nemůže a ti, kteří se mu tak vytrvale snažili znepříjemňovat poslední roky života, by se nad sebou měli zamyslet. Pravdou každopádně je, že za nějakých dvacet nebo třicet let si na ně nikdo nevzpomene. Kdežto Milana Kunderu si budou pamatovat všichni. A důvodů je pro to hned celá řada. Filosofie, že za autora by mělo především mluvit jeho dílo, se Milan Kundera držel s obdivuhodnou důsledností. Neměl potřebu se veřejně prezentovat v médiích, pouze předkládal čtenářům své texty a nechával zcela na nich, co si z nich vezmou. Tím je stavěl do pozice rovnocenných partnerů: neříkal jim, co si mají myslet, jen je k myšlení nepřímo vybízel. Myslím, tedy jsem.

Není ani pravda, že se Milan Kundera od své rodné země distancoval. Po roce 1989 ji opakovaně navštěvoval, jen v nepřítomnosti kamer, protože nestál o žádný mediální humbuk. Měl rád své soukromí. Dohlížel ale na to, aby v Česku postupně vyšly všechny jeho romány a eseje. A aby ty, které už napsal ve francouzštině, byly pečlivě přeloženy do češtiny. Milan Kundera se také zasloužil o kompletní vydání básní Jana Skácela a věnoval nemalý finanční obnos škole pro děti se zrakovým postižením. A proč se po sametové revoluci do Česka nevrátil? Je těžké začínat zase někde nový život, když už je člověku šedesát let. Navíc to podrobně vysvětlil ve své knize Nevědění (2000; česky 2021).

A v neposlední řadě byl také Milan Kundera geniálním autorem. Z celkových deseti románů, které napsal (prvních šest v češtině, zbylé čtyři ve francouzštině), u nás zatím vyšlo osm. Kromě toho, že vypráví nějaký příběh, obsahují také filosofickou, nezřídka existenciální, rovinu. Kundera uměl mistrně popsat situace a pocity, které zažil snad každý z nás, ať už byly příjemné nebo nepříjemné. Často sledoval několik dějových linek najednou, aby je pak ve finále nečekaným způsobem propojil. Dokázal vymýšlet překvapivé pointy a brilantně zacházet s jazykem. Vše měl dokonale promyšlené. Z jeho románů jsem si nejvíce oblíbil tyto: Život je jinde (1969) a Nesnesitelná lehkost bytí (1984). Ten druhý se dokonce dočkal filmové adaptace, v níž se hlavní role ujal sám Daniel Day-Lewis. Kundera byl ovšem s její výslednou podobou nespokojen, a tak zakázal, aby byly jeho další knihy převáděny do filmové podoby. Jistě, máme tu také Žert (1967), Kunderovu výtečnou románovou prvotinu. Ta se také nedlouho po svém vydání dočkala filmového zpracování, tehdy ovšem ještě pod autorovým dohledem. Posledním Kunderovým česky psaným románem byla fascinující Nesmrtelnost (1988) a posledním Kunderovým románem vůbec felliniovsky (Federico Fellini byl Kunderovým oblíbeným režisérem) laděná Slavnost bezvýznamnosti (2013).

Nesmírně obohacující jsou rovněž Kunderovy eseje. Co všechno se díky nim čtenář nedozví o Leoši Janáčkovi (Můj Janáček) či Franzi Kafkovi (Kastrující stín svatého Garty)! A letos jsme se konečně dočkali českého překladu Uneseného Západu, fascinující úvahy z roku 1983, jejímž prostřednictvím se věnoval nelehkému postavení střední Evropy v tehdejším bipolárním světě. Poté, co Rusko v loňském roce vojensky napadlo sousední Ukrajinu, se Kunderovy myšlenky na zmíněné téma staly znovu aktuálními. Pravdou však zůstává, že Kunderovo rozsáhlé dílo aktuálnosti nikdy nepozbylo. Zvrácené politické ideologie stále požírají lidské duše. Lidé se stále hledají i odcizují. Stále je obtížné dosáhnout rovnováhy mezi rozumem a srdcem. A Milan Kundera si toho byl očividně velmi dobře vědom. Na věčnost odešel před pár dny, ale nesmrtelnosti dosáhl už dávno. Čest jeho památce!


P.S. Doporučuji navštívit jeho knihovnu v Brně. Úžasný počin!