Lidské osudy drcené tíhou motýlího křídla
Známý aforismus praví, že mávnutí motýlího křídla nad Čínou může způsobit orkán nad Amerikou. Nejvíce fascinující na tomto tvrzení je, že nejde o nadsázku. O tom, zda se nad Kalifornií či Texasem přežene orkán, může skutečně rozhodnout vrtoch hmyzu na druhé straně zeměkoule. Vtip spočívá v tom, že mezi oběma událostmi neuplyne den, ale tisíce let. Počasí se řídí zákony teorie chaosu, což znamená, že nepatrná změna dříve nebo později vyústí do obrovských důsledků.
Zákony teorie chaosu se ovšem neřídí jen počasí, ale také prakticky jakákoli jen trošku složitější soustava. Mění se podle nich populace zvířat v přírodě, pohyb vesmírných těles a také naše osudy. Zní to absurdně. O tom, zda dostudujeme vysokou školu, zda uspějeme u pohovoru, či zda si najdeme partnera, s nímž budeme šťastní, nerozhodují jen naše motivace, úsilí či nápaditost, ale také svým způsobem i zdánlivě nesouvisející jevy, ke kterým došlo v dávné minulosti.
Bez ohledu na úspěchy technického pokroku nebude nikdy možné zjistit, o jaké události šlo. Nejspíš je to dobře. Představte si, že byste dosáhli velkého úspěchu, ať už sportovního, studijního, profesního či jakéhokoli jiného, a pak by vám počítač oznámil, že se vám daří díky tomu, že kdysi nějaký pravěký motýl odklonil mírně svůj let. A nešlo by jen o jednoho motýla. Vše, co se s námi děje, není podmíněno jedním, ale spoustou minulých nepatrných událostí. Kdybychom je znali, nepropadli bychom pocitu, že jsme jen prachem, se kterým si pohrává vítr? Nepřestali bychom věřit, že máme vliv na svůj osud? Na druhou stranu některým lidem by pocit, že vlastně za nic nemohou, přinesl úlevu.
Žijeme v moři chaosu, ale zároveň máme potřebu hledat v něm ostrovy řádu, nacházet logické souvislosti mezi jednotlivými událostmi. Potřebujeme věřit v řád, abychom se vůbec dokázali v okolním světě orientovat. Potřebujeme věřit v nezlomnou vazbu mezi tím, co děláme a čeho dosáhneme. Přesto není špatné si občas efekt motýlího křídla připomenout. Když už kvůli ničemu jinému, tak proto, abychom mohli žasnout nad tím, že svět, ve kterém žijeme, je nekonečně složitější, než se nám na první pohled zdá. A také proto, abychom pokorně uznali, že našim vlastním životům rozumíme méně, než jsme si původně mysleli.
Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 5/2018.
Zákony teorie chaosu se ovšem neřídí jen počasí, ale také prakticky jakákoli jen trošku složitější soustava. Mění se podle nich populace zvířat v přírodě, pohyb vesmírných těles a také naše osudy. Zní to absurdně. O tom, zda dostudujeme vysokou školu, zda uspějeme u pohovoru, či zda si najdeme partnera, s nímž budeme šťastní, nerozhodují jen naše motivace, úsilí či nápaditost, ale také svým způsobem i zdánlivě nesouvisející jevy, ke kterým došlo v dávné minulosti.
Bez ohledu na úspěchy technického pokroku nebude nikdy možné zjistit, o jaké události šlo. Nejspíš je to dobře. Představte si, že byste dosáhli velkého úspěchu, ať už sportovního, studijního, profesního či jakéhokoli jiného, a pak by vám počítač oznámil, že se vám daří díky tomu, že kdysi nějaký pravěký motýl odklonil mírně svůj let. A nešlo by jen o jednoho motýla. Vše, co se s námi děje, není podmíněno jedním, ale spoustou minulých nepatrných událostí. Kdybychom je znali, nepropadli bychom pocitu, že jsme jen prachem, se kterým si pohrává vítr? Nepřestali bychom věřit, že máme vliv na svůj osud? Na druhou stranu některým lidem by pocit, že vlastně za nic nemohou, přinesl úlevu.
Žijeme v moři chaosu, ale zároveň máme potřebu hledat v něm ostrovy řádu, nacházet logické souvislosti mezi jednotlivými událostmi. Potřebujeme věřit v řád, abychom se vůbec dokázali v okolním světě orientovat. Potřebujeme věřit v nezlomnou vazbu mezi tím, co děláme a čeho dosáhneme. Přesto není špatné si občas efekt motýlího křídla připomenout. Když už kvůli ničemu jinému, tak proto, abychom mohli žasnout nad tím, že svět, ve kterém žijeme, je nekonečně složitější, než se nám na první pohled zdá. A také proto, abychom pokorně uznali, že našim vlastním životům rozumíme méně, než jsme si původně mysleli.
Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 5/2018.
Zdroj: pixabay.com