Odvrácená strana elegantní epochy
Ladislav Špaček si status celebrity zaslouží. Učinil mnohé proto, abychom se chovali kultivovaněji. Díky němu méně tápeme, když se ocitneme v drahé restauraci, v divadle či na oslavě narozenin významné osoby. Ale ani pan Špaček nemá tu moc nás zcela změnit, kvůli čemuž se občas durdí. K tomu, aby smutně povzdychl, stačí, aby vyšel na ulici a rozhlédl se. Ať se nacházíte na jakékoli ulici jakéhokoli českého města, dříve nebo později jste vystaveni pohledům na šusťákové bundy, tepláky, kroksy či žabky. V jednom rozhovoru pan Špaček nostalgicky připomněl, že před sto a více lety bylo nemyslitelné, aby dělník vyšel na ulici jinak než vymydlený a v obleku. Lidé dbali na to, co si o nich ostatní myslí.
Návrat leckterých zvyklostí té doby by si ale přál málokdo. Ve vyšších vrstvách o výběru celoživotního partnera rozhodovaly tvrdě pragmatické důvody, tedy především původ a majetek. A samozřejmě prestiž a dobrá pověst dané rodiny. Vzájemné sympatie, náklonnost či láska byly považovány za důvody příliš malicherné a sobecké, než aby se na ně při uzavírání svatební dohody bral větší zřetel.
Někdy v sobě našla i takto sestavená dvojice zalíbení, často k vzájemnému jiskření nedošlo a manželství fungovalo jen naoko. Co nenašli novomanželé doma, hledali jinde, a tak není divu, že k nevěře docházelo v té době častěji než dnes. U mužů bývala tolerována, zatímco u žen šlo o vážný prohřešek. Spolehlivá antikoncepce nebyla příliš dostupná (prezervativy se sice vyráběly, ale cena jednoho se rovnala týdennímu platu služky, a tak bylo zvykem ochranu čistit a používat vícenásobně; častěji se milenci prostě obešli bez ní). Nechtěné otěhotnění pak bylo otázkou času.
Společnost ovšem nechtěla vědět nic o tom, k čemu ve svém důsledku vedou její vlastní normy a zvyklosti. Svobodné matky byly vystaveny hanbě a odsouzení. Vznikl tedy víceméně rutinní postup, jak této nepříjemnosti čelit. Když začaly být známky těhotenství viditelné, dotyčná byla odeslána do lokality, kde ji nikdo neznal (oficiálně „na venkov“ nebo „do lázní“). Když porodila, dítě putovalo v lepším případě do péče k příbuzným, v horším případě skončilo v sirotčinci. Matka se mohla vrátit zpět. O jejím „poklesku“ vědělo jen pár lidí. V očích veřejnosti tak zůstala ctnostná a požadavkům tehdejší morálky tak bylo učiněno zadost.
V dnešní době převážil přístup „Žít a nechat žít.“ Společenský tlak se zmírnil. Důsledkem je velký počet dětí vychovávaných mimo manželství, stejně jako davy nedbale oblečených lidí v ulicích. Ovšem díky tomu, že svobodná matka již není vystavena stigmatu, končí méně dětí v kojeneckých ústavech. Ať se na mě pan Špaček nezlobí, to považuji za důležitější, než estetický požitek při chůzi po chodníku.
Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 11/2018.
Viz také Hadroslepost aneb národ tolerantních šupáků

Návrat leckterých zvyklostí té doby by si ale přál málokdo. Ve vyšších vrstvách o výběru celoživotního partnera rozhodovaly tvrdě pragmatické důvody, tedy především původ a majetek. A samozřejmě prestiž a dobrá pověst dané rodiny. Vzájemné sympatie, náklonnost či láska byly považovány za důvody příliš malicherné a sobecké, než aby se na ně při uzavírání svatební dohody bral větší zřetel.
Někdy v sobě našla i takto sestavená dvojice zalíbení, často k vzájemnému jiskření nedošlo a manželství fungovalo jen naoko. Co nenašli novomanželé doma, hledali jinde, a tak není divu, že k nevěře docházelo v té době častěji než dnes. U mužů bývala tolerována, zatímco u žen šlo o vážný prohřešek. Spolehlivá antikoncepce nebyla příliš dostupná (prezervativy se sice vyráběly, ale cena jednoho se rovnala týdennímu platu služky, a tak bylo zvykem ochranu čistit a používat vícenásobně; častěji se milenci prostě obešli bez ní). Nechtěné otěhotnění pak bylo otázkou času.
Společnost ovšem nechtěla vědět nic o tom, k čemu ve svém důsledku vedou její vlastní normy a zvyklosti. Svobodné matky byly vystaveny hanbě a odsouzení. Vznikl tedy víceméně rutinní postup, jak této nepříjemnosti čelit. Když začaly být známky těhotenství viditelné, dotyčná byla odeslána do lokality, kde ji nikdo neznal (oficiálně „na venkov“ nebo „do lázní“). Když porodila, dítě putovalo v lepším případě do péče k příbuzným, v horším případě skončilo v sirotčinci. Matka se mohla vrátit zpět. O jejím „poklesku“ vědělo jen pár lidí. V očích veřejnosti tak zůstala ctnostná a požadavkům tehdejší morálky tak bylo učiněno zadost.
V dnešní době převážil přístup „Žít a nechat žít.“ Společenský tlak se zmírnil. Důsledkem je velký počet dětí vychovávaných mimo manželství, stejně jako davy nedbale oblečených lidí v ulicích. Ovšem díky tomu, že svobodná matka již není vystavena stigmatu, končí méně dětí v kojeneckých ústavech. Ať se na mě pan Špaček nezlobí, to považuji za důležitější, než estetický požitek při chůzi po chodníku.
Publikováno v časopisu Psychologie Dnes, č. 11/2018.
Viz také Hadroslepost aneb národ tolerantních šupáků

Zdroj: pixabay.com