Havlův projev v únoru 1995 se stal výzvou k dalšímu jednání o vzájemných vztazích, kterou nešlo přejít mlčením. Ve hře byla neustále kromě jiného také otázka odškodnění obětí nacismu. Poté, co otázka Mnichovské dohody včetně z její neplatnosti odvozených majetkových nároků byla „nulitním kompromisem“ odložena k ledu, vypořádání se s morálním závazkem vůči obětem nacistického režimu stále čekalo na své řešení. Jenomže německá strana nejevila příliš velkou ochotu o nějakém odškodnění jednat, lépe řečeno: svoji ochotu podmiňovala ústupky české vlády ve vztahu k sudetským Němcům.
Vztahy mezi oběma německými státy a Československem se bezprostředně po listopadu 1989 staly žhavým diskusním tématem, především kvůli postojům nově zvoleného československého prezidenta Václava Havla. Ten svou první zahraniční cestu v nové funkci směroval do obou německých států, když 2. ledna v jednom dni navštívil Berlín a Mnichov.
Podobně jako jiné státy, také Spolková republika Německo má svoje státní svátky, významné a památné dny. Před čtyřmi roky k nim přibyl Památný (vzpomínkový?) den obětí útěků a vyhánění (vyhnání?) - Gedenktag für die Opfer von Flucht und Vertreibung. Spolková vláda ho vyhlásila 6. října 2014, aniž to česká média zaznamenala. Vláda tak reagovala na politický tlak, kterému čelila již delší dobu, aby se oficiálně připomenulo také utrpení civilního německého obyvatelstva po druhé světové válce.
Před napsáním této a dalších kapitol jsem na webu k danému tématu provedl ve své knihovně a na webu rešerše, abych se znovu ujistil v tom, že téma vzájemného dotýkání promítnuté do diplomatických vztahů a vzájemných smluv je natolik složité a, že bych ho asi raději měl přenechat odborníkům a specialistům. Přesto se do něj pouštím a pokusím se soustředit na některá fakta, která nejsou příliš známá, a o nichž bychom měli vědět, aniž bychom podléhali jejich deformovaným interpretacím.
Od prvních svobodných voleb v roce 1949 byla v západním Německu politickým suverénem unie křesťanských stran CDU/CSU (CDU reprezentující protestantský sever, CSU katolický bavorský jih). Role sociálně demokratické SPD, která ještě v roce 1949 těsně šlapala na paty vítězi voleb, v době hospodářského vzestupu poklesla; v roce 1957 CDU/CSU získala absolutní většinu v parlamentu. Až šedesátá léta zaznamenala návrat sociálních demokratů na scénu. V roce 1966 SPD poprvé vstoupila jako člen velké koalice do spolkové vlády, v níž předseda SPD a bývalý západoberlínský starosta Willy Brandt se stal ministrem zahraničí.
Motto: „Pro ty, kteří v té době ještě nebyli na světě, bude asi nesnadné pochopit, do jaké míry evropskou politiku v poválečných letech ovládal strach ze znovuzrození Německa…“
Jestliže měnová reforma stála na počátku rozdělení Německa, jiná měnová reforma o 42 let později odstartovala spojení dvou německých států. Někdo může namítnout, že na počátku byl pád berlínské zdi v listopadu 1989. (Jak k této události došlo, jsem kdysi popsal v glose "Berlínská zeď a mediální mýty".) Jenomže odstranění berlínské zdi, které začalo exodem východoněmeckých občanů přes Maďarsko a Československo, by samo o sobě Německo nesjednotilo.
Odpověď na tuto otázku lidé většinou znají. U počátků rozdělení Německa byla studená válka, soupeření dvou jaderných velmocí, někdejších spojenců a vítězů nad nacistickým Německem, kteří měli rozdílné a neslučitelné názory na to, jak by mělo poválečné Německo vypadat, a kteří si dobytou zemi rozdělili do vlastních sfér vlivu. Rozpory mezi spojenci ve věci uspořádání poměrů v Německu se začaly projevovat už v roce 1945.
I když dnešní mladá generace má dosti chabé znalosti historie, snad každý ze školáků ví, že ve dvacátém století se odehrály dvě světové války, v nichž Německo sehrálo roli agresora a v obou případech se ocitlo na straně poražených.
Bývá obvyklé, že válčící strany po skončení války uzavřou mírovou smlouvu. Zeptáte-li se lidí, kdy a jak byla po roce 1945 uzavřena mírová smlouva vítězných mocností s Německem (neplést si s podpisem kapitulace), naprostá většina to neví. Odpověď zní: mírová smlouva s Německem nebyla nikdy uzavřena. Jak k tomu došlo?
Nedávno jsem se zúčastnil jako náhodný host setkání renomovaných historiků, na němž byla představena nová publikace zkoumající interpretaci dějin českého národa. V následné debatě zazněl nářek nad tím, jak výsledky bádání historiků, které po roce 1989 již nejsou omezovány svěrací kazajkou totalitní státní ideologie, se nedostávají k širší veřejnosti, takže tato veřejnost svoji minulost a vlastně i historickou současnost stále vnímá prostřednictví stereotypů a mýtů účelově produkovaných v minulosti a dnes tak hojně zneužívaných v politických kampaních. Za hlavní viníky byla označena vzdělávací soustava a také média.