Protože o prodeji amerického deníku Washington Post se asi napíše dost jiných komentářů, omezím se jen na některé detaily. Krátce nato, co se oficiálně zveřejnilo, že Washington Post kupuje zakladatel Amazonu a multimiliardář Jeff Bezos, vydavatelka listu oslovila dopisem čtenáře listu, aby věděli, na čem jsou. Vnučka proslulé Kateřiny Grahamové Kateřina Weymouthová v něm na jedné straně čtenářům sdělila, že rozhodnutí správní rady o prodeji firmy bylo pro jejich rodinu neradostnou událostí (decision with a heavy heart), na druhé straně však oznámila, že zůstává ve funkci, protože ji o to požádal nový majitel, jehož obchodní zkušenosti a podnikatelské schopnosti jsou příslibem budoucnosti listu.

Kromě toho Jeff Bezos napsal a zveřejnil dopis zaměstnancům, v němž slíbil, že základní hodnoty deníku zůstanou stejné, protože „povinností listu zůstane služba jeho čtenářům, nikoli soukromým zájmům jeho majitelů.“ V závěru svého dopisu Bezos píše: „Žurnalistika sehrává ve svobodné společnosti rozhodující úlohu a deník Washington Post - jako noviny vycházející v hlavním městě Spojených států - je v tomto ohledu obzvlášť důležitý. Rád bych zdůraznil dva druhy odvahy, kterou Grahamové jako vlastníci prokázali, a v nichž bych rád pokračoval. Tou první je odvaha říci: počkej, ujisti se, zpomal, najdi další zdroj. Tou druhou je odvaha říci: sleduj ten případ, ať to stojí, co to stojí. I když doufám, že mě nikdo nikdy nebude vyhrožovat ždímačkou, do které by chtěl strkat nějakou část mého těla, jestliže tak někdo učiní, budu na to – díky příkladu paní Grahamové – dobře připraven.“

Co měl Bezos na mysli, když mluvil o vyhrožování ždímačkou? Vysvětlení je třeba hledat u aféry Watergate, v níž list Washington Post a jeho dva novináři Bernstein a Woodward sehráli významnou roli. Právě oni na podzim roku 1972 – kromě jiného – zveřejnili obsah telefonického rozhovoru s tehdejším ministrem spravedlnosti Johnem Mitchellem (později strávil 19 měsíců ve vězení), který konfrontován s odhalením tajných fondů pro Nixonovu volební kampaň řekl tuto památnou větu: “Katie Graham's gonna get her tit caught in a big fat wringer if that's published.“ V překladu “Jestli se to otiskne, pak se kozy Katie Grahamové můžou dostat do pěkně hustý ždímačky.“ Pravda, do tištěného článku se tenhle citát dostal v uhlazené formě, která „kozy“ vypustila. Přes výhružky z nejvyšších míst tehdejší vydavatelka Kateřina Grahamová politickému nátlaku nepodlehla a své reportéry při aféře Watergate podpořila.

Když aféra Watergate skončila a Richard Nixon musel v roce 1974 s hanbou z prezidentského úřadu odejít, Bob Woodward daroval své šéfové starou dřevěnou ždímačku na prádlo, na níž byly podpisy všech redaktorů a reportérů, kteří na případu Watergate dva roky pracovali. Ta ždímačka se pak stala ozdobou kanceláře Kateřiny Grahamové, která zemřela před dvanácti lety.

Příběh deníku Washington Post zapadá do širšího rámce radikální proměny mediální scény na pozadí krize tradičních médií způsobené internetem. Jedním z průvodních rysů tohoto procesu je jev, o němž se často mluví jako o "oligarchizaci médií.“ Vlastnictví médií se stále více přesunuje k finančním a průmyslovým oligarchům, osobám či institucím, pro něž média nejsou tím hlavním podnikáním. Prosperita médií tudíž není pro ně otázkou života a smrti či holého přežití. Oligarchové využívají odbytové krize a vysychání finančních zdrojů médií, aby svá majetková portfolia ozdobili statkem zajišťujícím jim veřejnou publicitu už z podstaty jeho vlastnění. Ve vztazích mezi médii, politikou a byznysem vzniká nebezpečí, že média v tomto zájmovém trojúhelníku přestanou být rovnocenným partnerem, a dostanou se do závislosti na majiteli a na jeho zájmech, které se nemusí krýt se zájmem veřejným. Mohou to být zájmy osobní, obchodní, to v tom lepším případě, v horším případě i zájmy politické.

Některé majetkové přesuny poslední doby na české scéně (Babiš-Mafra, Soukup-Barrandov, Bakala-Centrum, Savov-Profit,Euro) se sice nemohou rovnat tomu, co se děje v současné době v USA (Washington Post, Boston Globe), v Německu (restrukturalizace Axel Springer Verlag) a na jiných trzích, nicméně naznačují, že i Česká republika se stává součástí převládajícího globálního trendu oligarchizace médií. Pomineme-li fakt, že českým minioligarchům nestojí jejich vlastní personál ani široká veřejnost za to, aby vyložili karty na stůl, a deklarovali svůj postoj k činnosti médií tak, jak to udělal Jeff Bezos, pak tady stále visí ve vzduchu jedna nezodpovězená otázka. Jak se asi zachová Andrej Babiš, až na něj někdo vystartuje s hrozbou ždímačky, do které by se mohl dostat v případě, že by nebyl ochoten zkrotit MF Dnes či Lidové noviny v zájmu politiků?