Docela se těším na den voleb, který se blíží. Jsem totiž zvědavý. Pro mne volby budou testem vzdělanosti a kultury českého národa. Nedělám si o ní velké iluze. Příliš dlouho o ní nebylo pečováno, polistopadové elity ji v rámci extrémně prosazovaného laissez faire zanedbávaly, a co hůře, zapomněly dávat příklad dobrého vychování. Příliš dlouho znakem společenského úspěchu byl především úspěch finanční a materiální, což tolik nevadí, nicméně při oceňování společenského statutu jakoby vymizela další důležitá hlediska.

V převažující části společnosti se ztratily jakékoli morální zábrany při dosahování cíle – výhod, zisku, materiálního úspěchu. Jedeme v tom všichni a také všichni na to doplácíme. Třeba tím, že více honorujeme a oceňujeme úspěšný marketing produktu (vždyť to je to, co přináší odbyt, úspěch, peníze), než samotný produkt, jeho producenta, kvalitu či nekvalitu nabízeného díla. Převedeno do procesu volby našich zastupitelů – společnost byla schopna uvěřit Věcem veřejným, přestože za fasádou byla prázdnota. A jak se zdá, situace se opakuje.

Kdo vyslechl Tomia Okamuru v nedělní rozhlasové debatě „Názory a argumenty“, a přesto je ochoten jeho Úsvit demokracie volit, musí být buď mimořádně vystresován nějakou neutěšenou životní situací, nebo v jeho racionálním uvažování musí být nějaké výpadky. Protože odhlédneme-li od utopické podoby projektu přímé demokracie, pro jehož zdůvodnění Okamura používá polopravdy a výmysly, (neboť nic takového, co nabízí, ve světě nefunguje - viz analýza demagog.cz), pak už jenom ten hulvátský a primitivní způsob vedení diskuse, který jsem od dob Miroslava Sládka nezažil (protože DSSS a Vandase nesleduji), musí odradit.

Nevím, proč bych měl volit ANO Andreje Babiše, když na svých plakátech hlásá „Nejsme jako politici. Makáme,“ protože já chci volit politika. Profesionála, pokud možno inteligentního a poctivého. Ale profesionála, který ví, o čem ta politika vlastně je, a jak se dělá. Představa, že si na všechno můžu najít lidi, které zaplatím, je scestná, zvláště když ne vždy mám při jejich výběru dobrou ruku. Chápu, je to obtížné, zvláště bohatý člověk nemá nouzi na odborníky, kteří mu nabízejí své služby, nejlépe tak, aby z něj vytahali peníze. Stalo se to u projektu bezplatného týdeníku 5+2 dny a mám pocit, že něco podobného se odehrává i při organizování předvolební kampaně. Tupá aplikace marketingových příruček a reklamních technik jaksi opomíjí fakt, že politik a jeho program není totéž, co sekačky Mountfield. Nějak mi ty celostránkové inzeráty Babiše a Mountfieldu v českých denících splývají.

Na druhé straně jsem za existenci Okamury rád. Možná se do parlamentu dostane, i když o tom při vedení jeho kampaně a úrovně jeho kandidátů pochybuji. Ale zcela určitě odčerpá hlasy jiným protestním, a také extremistickým stranám, které bych ve Sněmovně nerad viděl.

x x x

Redaktor Lidových novin Jan Kálal je sympatický mladý člověk. Už jako student bral své povolání vážně a já ho vnímám jako poctivého dělníka novinařiny, který šoupe podrážky a běhá po světě, aby mě informoval, co se kolem nás děje. Ale nevím, co si mám myslet o jeho sobotní reportáži v LN „Babiš by volil Němcovou. Ale na Hrad,“ ve které se píše „Měření sil mezi Zaorálkem a Babišem se v debatě, kterou díky kamerám mohli sledovat i na internetu, opakovalo několikrát. Veselovský místopředsedu ČSSD napomínal, ať šéfa ANO nechá domluvit a neskáče mu do řeči. Babiš své vystoupení proložil třeba srovnáním různé ceny židlí na ministerstev. „Je to správné vůči cílové skupině, kterou pan Babiš oslovuje (...)“ pochválil lídra ANO sociolog Jan Herzmann. Připustil však, že takový styl jde proti bontonu.“ Konec citátu.

Náhodou jsem tu besedu na internetu také sledoval. A právě s tím porovnáváním cen židlí na ministerstvu se Babiš nijak nevyznamenal. Naprosto neorganicky vpadl se svojí mantrou o plýtvání a řádném hospodaření do debaty o kanálu Dunaj-Labe-Odra (59. minuta) a Veselovský ho musel napomínat, aby se držel tématu a položených otázek.

Andrej Babiš ještě Mafru nekoupil, dostane se k ní prý až po volbách. Ale že by už začaly fungovat podvědomé mechanismy autocenzury? Nebo se Honza Kálal nechce dočkat dalšího nepříjemného telefonátu jako před čtvrt rokem?

x x x

Do domácí kuchyně televizního zpravodajství ČT sice nevidím, ale někdy mám pocit, že uvnitř panuje jistá rivalita. Když sleduji ČT24, zdá se mi, že jakoby se všichni moderátoři v průběhu dne na obrazovce snažili dokázat, že jsou stejně dobří, jako ti čtyři vyvolení do Události a dva vybraní do Událostí, komentářů. Je to ve prospěch věci a možná, že by se ty dva týmy mohly někdy ještě lépe propojit. Když umřel Zdeněk Rytíř, v ČT24 Barbora Kroužková měla ve středu před polednem zajímavý telefonický rozhovor s Martou Kubišovou, možná stálo za to večer v Událostech komentářích z tohoto rozhovoru citovat. To jen tak na okraj.

O Václavu Moravcovi se mi špatně píše, protože ve škole je mým kolegou, a kdokoli mne může považovat za neobjektivního pozorovatele. Ale také u něho jsem získal pocit, že poslední dvě vydání OVM byla odpovědí na pověsti, které se kolem jeho osoby začaly šířit, například že je přemoravcováno, že by se Moravec měl vyměnit. Perfektní příprava, vhled o problematiky, otázky mířící k meritu věci. Takový byl například rozhovor vedený s premiérem v demisi Rusnokem, kterého Václav kromě jiného dotlačil ke kritickému vyjádření ke konání ministra dopravy Žáka. Kdo jiný má takový respekt u politiků? Ale abych nepřechválil. Někdy si myslím, že u odborné tematiky, jakým je například vyhlášená aukce frekvencí na mobilní internet, ani perfektivní příprava novináře nenahradí zkušenosti nějakého odborníka, který by mohl moderátorovi při rozhovoru s předsedou ČTÚ sekundovat.

x x x

Do třetice o víkendových médiích. Lidové noviny přinesly v sobotu rozhovor s psychiatrem Cyrilem Höschlem na téma současné blbé nálady. Jednou ze čtyř příčin „společenské dysforie, což je ušlechtilejší název pro blbou náladu,“ které zde Höschl uvádí, jsou média, která svým pohledem deformují skutečnost. Souhlasím.

Na otázku LN: Jak se z toho dostat, Höschl odpověděl: „Od toho samozřejmě není pomoc, že si tady začneme lhát a malovat věci na růžovo. Chtělo by to však alespoň na věcné úrovni trochu vyvážený obraz. Bylo by fajn sem tam uveřejnit taky něco pozitivního. Jestliže neustále čtu, jak tenhle poslanec bručí, tamtoho vedou v klepetech, logicky získám představu, že Poslanecká sněmovna je sbor vězňů v pruhovaných tričkách.“