Nezaměstnanost mladých v západní Evropě činí v průměru 21 %, v některých státech a regionech je dokonce dvojnásobná. Mladí lidé tam mají ve srovnání s generací svých rodičů mnohem menší jistotu, že najdou práci, splatí půjčky na studia nebo si zajistí důstojné bydlení. S tím se samozřejmě pojí neochota převzít za sebe ekonomickou a sociální zodpovědnost, založit rodinu a akceptovat z toho vyplývající povinnosti. Jaká je situace u nás?

Nové příležitosti po listopadu 1989 dávaly šanci hlavně mladším. V raném věku se část z nich dostávala na pozice, které na Západě tou dobou stále držely předchozí generace. Jenže zdaleka ne všichni mladí mohli těchto příležitostí využít. A startovní pozice jsou přitom čím dál méně rovnocenné. Ekonomicky slabé postavení rodičů se přenáší na další generaci podobně automaticky jako genetická výbava. Ačkoliv se často říká, že celková míra chudoby je u nás ve srovnání s Evropou nízká, ohrožení chudobou u dětí do osmnácti let máme naopak nadprůměrné, v rodinách s nízkým vzděláním dokonce téměř nejvyšší na kontinentu. Jasně to vyplývá z Analýzy vývoje indikátorů nerovnosti a jejich dopadu na růstový potenciál ČR, který vypracovali pracovníci Českého statistického úřadu a Vysoké školy ekonomické.

Jaké důsledky může nízká vertikální mobilita mít, to lze dobře vidět na příkladu Slovenska. V březnových volbách tam u voličů do jedenadvaceti let zvítězili neonacisté Mariána Kotleby, v závěsu za nimi pak radikální stoupenci „trhu bez přívlastků“ Richarda Sulíka. Celkově vítězný SMER skončil u této voličské skupiny pátý, tak tak by překročil hranici pro vstup do parlamentu. Pokud drtivá většina mladých voličů bude i u nás upřednostňovat radikální nebo extremistické strany, pak pánbůh s námi.

Právě v generaci dnešních dvacátníků začíná být vidět opravdová nerovnost. Dosud platilo, že velká většina lidí měla podobné podmínky vzdělání a pracovní příležitosti. O mladých lidech, kteří byli vychováni během transformace a kteří právě přicházejí do práce, to již říct nelze. Míra úspěšnosti rodičů zásadně určuje i jejich vlastní úspěch. Kdo má rodiče, kterým se nedařilo, ten to bude mít v životě dvojnásob těžké.

Nerovnost může být do jisté míry motivující - kdo se více snaží, může i více získat. Jakmile však jedni dostávají větší odměnu jen proto, že měli bohatší rodiče, je to nejen společensky neefektivní, ale i nespravedlivé. Samozřejmě existují lidé, kteří dokáží z toho začarovaného kruhu vystoupit, ale není jich mnoho. Střední třída v celém vyspělém světě zoufale stagnuje. Přinejlepším.

Je proto na místě hovořit ne o nerovnosti, ale přímo o polarizaci. Nejen uvnitř generací, ale i mezi generacemi (např. důchodci patří u nás k dlouhodobě chudobou nejohroženějším skupinám). Mezi státy a kontinenty existuje taková polarizace už dlouho a neustále se prohlubuje, nyní dorazila i na náš vlastní práh. Jestli nechceme, aby naši potomci jednou na dnešní dobu vzpomínali jako na pro ně nedosažitelné idylické časy sociální soudržnosti a relativní prosperity pro všechny, musí dojít v rámci fungování globálního kapitalismu k opravdu zásadním, nikoli jen kosmetickým změnám. Podobný názor vyjádřila i řada řečníků na nedávném ekonomickém fóru v Davosu, což věru není žádný spolek socialistů.