Udělej první krok. Zasaď strom. Zamysli se, rozhlédni se – pak zasaď strom další, a ještě třeba keř. Přemýšlej. Každým krokem přetváříš své prostředí i okolí; ale hlavně i sebe. Pak je náhle jasné, kam přijdou konvalinky, kam patří jezírko a kam krmítko. Až konečně, už víš - intuitivně a bezpečně - co s tím a jak dál. Nevstoupíš dvakrát do stejné, neměnné řeky, protože ses tolik změnil, po tom svém prvním osmělení. Každým krokem měníš sám sebe. Nejtěžší je ten první krok.



Vždy je čas (a i na čase) zasadit les a dívat se jak roste. Nikdy není pozdě. Až jednou, náhle a nečekaně, tvůj krok první stane se i krokem posledním, kruh se uzavře. Těch kruhů ještě nezavřených! Jaký to rozdíl mezi bytím a stáváním se! Neodkládej. Jen první krok je krokem do neznáma; pak už věci plynou přirozeně a spontánně: navazují a řetězí se, získávají smysl – jako u Comenia: Omnia sponte fluant.

Udělej ten první krok. Otevři tu knihu. Překroč hranici. Pozvi ji na večeři. Ozvi se první, nečekej. Nesáhni po té cigaretě. Nenapiš tu hloupost. Investuj do nového stroje. Zkus to, i když třeba poprvé. Zboř tu zeď. Postav zeď. Seskoč se zdi. Přisedni si. Odsedni si. Přijmi toho mladíka s hlavou v oblacích. Nauč se desátému řemeslu. Rozhodni už, proboha. Nech to být. Poval ji do trávy. Nabídni mu úsměv. Odmítni další sklenku. Udělal jsi svůj první první krok. Udělej i ten tisící první krok. Udělej třeba i svůj první krok poslední – ale udělej první krok. Třeba už dnes, třeba již v tomto roce. Sklenice je napůl plná jen když doléváš, ale zeje napůl prázdná, když jen dopíjíš.

Hledej si vlastní cestu – jen tak obohatíš svět, jen tak rozšíříš jeho (a tak i své) možnosti. Každé kopírování, opisování a napodobení cest druhých náš svět ochuzuje, zestejňuje, zužuje náš potenciál, vytváří monokulturu. Hledej svoji cestu. Pak už nebude cesta, ale jen tvé šlépěje. Buď sám sebou; neposlouchej taktovku, přestaň už skákat …











M. Z.