Naše zastupitelská demokracie je v očích mnoha lidí nevěrohodná. Piráti to chtějí zachránit přímou demokracií, ale při bližším pohledu jejich léčba připomíná spíše několik dávek smrtícího jedu.

Když před jedenácti lety vyrazili Piráti do politiky ze své zátoky, kam si za nimi vyšlápla policie, zvedli vlnu, která se rozlila po Evropě. Pirátské strany uspěly se svým programem informačního anarchismu nejen ve Švédsku. Chtěli svobodný svět internetu chránit před policií, státem a autorskými právy. Jelikož policie, stát i autorská práva „buzerují“ jedince nejen na internetu, tak se politická agenda Pirátů utěšeně rozrůstala. V České republice Pirátská strana zrála pomaleji, ale nakonec se z ní stala docela vytrvalá bylina.

V roce 2014 Piráti uspěli v komunálních volbách. Šokovali v Mariánských Lázních, kde získali nejvíce zastupitelů a dodnes vládnou na radnici. Vidět jsou ale především v Praze, kde se dostali na magistrát a zdařile se dívají politikům domlouvajícím své politické kejkle na prsty. V letošních parlamentních volbách se Piráti zřejmě dostanou do Sněmovny a lze čekat, že dostojí své pověsti, takže budou vládnímu establishmentu pěkně šlapat na paty.

Piráti u nás souzní s rostoucím odporem veřejnosti proti zavedeným politickým stranám. Česká politická scéna se proměňuje. Zavedené strany slábnou v kolenou a populistické strany se derou k moci. Piráti jsou součástí této politické změny. Mají ovšem své přednosti. Vtahují do politiky mladé. Soupeří v tom nicméně s Tomiem Okamurou a jeho SPD, který má také namířeno do Sněmovny. Ten však u mladých šíří xenofobii, protievropanství a populistické autoritářství. Pirátská mládež je naopak svobodomyslná, kosmopolitní a autoritářství nesnáší. Nelze přehlédnout, že česká mládež, která vyrůstala v 90. letech, zrovna takto projevuje své preference, když TOP 09 je už „demodé“ a DSSS poněkud zapadala prachem.

Piráti ve svém programu tvrdí, že chtějí zlepšit naši chromou demokracii, a tak prosazují informační otevřenost, transparentní účty a přímou demokracii. Řeklo by se samé dobré věci. Co si ale pod tím máme konkrétně představit? Třeba se podívat blíže, zvláště když naši obrazivost v tomto směru ještě nabudí jejich takzvaný vězeňský autobus, se kterým objíždějí okresní města pod nesmlouvavým heslem Pusťte nás na ně!
Na něm jsou zpodobněni naši vůdčí politikové a připomenuty jejich veřejností propírané korupční kauzy: Rathovy hejtmanské zakázky, Babišovo Čapí hnízdo, Sobotkova OKD, Kalouskovy padáky, Nečasova Nagyová a dalo by se pokračovat. Nelze přehlédnout, že ani jedna tato kauza ještě nebyla s konečnou platností soudně rozhodnuta, ani ta Rathova, snad jen ty Kalouskovy padáky, ale na Kalouska je toho opravdu hodně v zásobě. Můžeme si myslet o pomalosti a slabosti státu prosadit spravedlnost cokoli. Tady už je ale vynesen hotový veřejný soud, který je nepochybně rychlejší. Na tom se dá stavět.

Stát na očích pirátské veřejnosti
V programu Piráti slibují, že si došlápnou na politiky a vysoké úředníky. Jářku, proč ne. A jak to chtějí udělat? Majetková přiznání, hrozba propadnutí majetku, veřejné diáře a v neposlední řadě rychlé projednávání pochybení úředníků za účasti veřejnosti. Veřejnost tedy bude vědět nejen o majetkových poměrech úředníků, ale také bude moci sledovat jejich diáře, předpokládám, že v ideálním případě online. Na jaké schůzi byl dotyčný úředník, co se tam řešilo, s kým se v práci sešel, co projednávali? K tomu třeba přičíst zavedení procesních auditů a stanovení standardů kvality, což bude pravidelně vyhodnocováno.

Za případná pochybení bude úředník zodpovědný. Vyvozování odpovědnosti bude úřední postup, avšak v čem a jak dotyčný úředník pochybil, se bude projednávat veřejně a veřejnost bude mít vliv na projednávání chyb. Každý, kdo viděl, jak poslanci dusili generálního finančního ředitele Martina Janečka kvůli kontrole/nekontrole daňových dluhopisů, si může udělat poměrně věrný obrázek, jak by vypadalo takové projednávání úředních pochybení za účasti širší veřejnosti, natož kdyby se do toho mohla zapojit lidová skvadra na internetu. Tak nějak si asi představují Piráti odpolitizování státní správy, což je jejich další požadavek v tomto směru.

O něco propracovanější představu mají Piráti o fungování soudů. Na místa soudců se budou vypisovat veřejná výběrová řízení. O pravidlech pro složení výběrových komisí se mnoho nedozvíme, ale určitě to nebude nějaká soudcovská samospráva. Samozřejmostí jsou majetková přiznání a veřejný diář schůzek. Navíc ale bude mít každý soudce veřejnou kartu, na které se budou zaznamenávat případy, které soudil, hodnocení, jaká obdržel. Jednou za pět let se to všechno sečte a odečte a milý soudce, který „špatně“ soudil, může být hned propuštěn.

Bude se ovšem moci bránit u vyššího soudu, takže se nám to celé pěkně zacyklí, ovšem veřejnost bude bdít u obou instancí. Pravda je, že svůj vliv u soudů bude moci veřejnost uplatňovat jen nepřímo. Věci budou mít v rukou kárné senáty, do nich ale chtějí Piráti většinově zapojit právníky mimo soudcovský stav. Dejme tomu třeba akademiky, ale proč ne úspěšné advokáty? Několik vhodných "týpků" na takové kárné soudce bych měl, o podnikových právnících nemluvě.

Nyní již víme konkrétněji, kdo jsou to „oni“ ve zmiňované volební výzvě Pusťte nás na ně. Jsou to úředníci, soudci, vlastně stát, který je dosud netransparentní a zbytečně nás „buzeruje“. Podmětem věty jsme my Piráti, kteří naopak víme, jak stát transparentně zorganizovat. A vy jste voliči, s nimiž jsme my Piráti na jedné lodi, stojíme spolu proti státu, ale hlavně proti starým politickým strukturám, které temné stránky státu záměrně udržují v chodu. Piráti ani tolik nezkoumají, jak se stát a jeho instituce ustavují. Volební reformou, o níž uvažují, je elektronické hlasování. Demokracii spojují především s odvolatelností nejen politiků, ale hlavně úředníků a soudců, kteří nedostojí podmínkám transparentního pirátského rozumu.

Kdybychom chtěli pirátský program pojmout maximalisticky, znamenalo by to převést celou státní agendu do digitální podoby a otevřít ji kontrole veřejnosti, ale nejen agendu, ale též chod státu, politické jednání státních aktérů a jejich rozhodování. Tomu by se pak vskutku dalo říci zcela transparentní přístup k informacím. Nakolik by se pirátská otevřenost při tom zastavila před bezpečnostními záležitostmi, je otázkou, každopádně soukromé vlastnictví rušit nechtějí, ačkoli autorská práva jakožto státní monopol na utajování informací by zrušili sakumprásk. Sociální otázka jim ale nic neříká, raději chtějí rovnou daň. A ekologii chtějí bez ideologie, tedy nejspíše v nějaké digitalizované verzi pro uživatele internetu.

Proč by to ale mělo vadit? Není přece veřejná kontrola politické moci jedním z hlavních příslibů demokracie? Kámen úrazu je v tom, že tento příslib z důvodů, o nichž ještě bude řeč, ani nelze v moderní zastupitelské demokracii uskutečnit, navíc jeho pirátské podání připomíná ty nejhorší verze zvrácené demokracie přímé.

Pirátská přímá demokracie a digitalizovaná veřejnost
Piráti skromně zmiňují, že prosazují prvky přímé demokracie. Navrhují přímou volbu starostů a ovšem též jejich odvolatelnost, celostátní referendum a také občanské veto zákonů, které by veřejnost shledala nevhodnými. Občané tak sice nerozhodují politické záležitosti přímo sami, ale přímo, zřejmě shromážděni za tím účelem na internetu, mohou zrušit zákony, které parlament přijal. Když k tomu přidáme pirátské požadavky na permanentní veřejnou kontrolu úředníků a soudců, vidíme, že jejich pojetí veřejné kontroly moci státu jde mnohem dále, než by možná i byli ochotni přiznat.

Přímá demokracie byl řecký vynález. V moderní době se jej sice nikde nepodařilo realizovat, ale inspiruje demokratické myšlení neustále, v neposlední řadě i to pirátské. Přímá demokracie je, když lid rozhoduje politické záležitosti přímo sám ve shromáždění. Takovou agoru však v moderních teritoriálních státech nenajdeme. Moderní demokracie vznikly jako demokracie reprezentativní, kdy zvolená skupina občanů politické záležitosti rozhoduje v zastoupení jménem všech občanů. Problémem je ovšem vztah mezi reprezentanty a reprezentovanými. V demokracii musí být nějak dosaženo jednoty obou, tedy jednoty vládnoucích a ovládaných, má-li jít o vládu lidu.

Rousseau tuto otázku vyřešil vzorově, byť zcestně. Sjednocení vládnoucích a ovládaných občanů v jednom politickém společenství chápe jako ustavení obecné vůle. Ti, kteří obecnou vůli reprezentují, jsou vlastně jenom pověřenci. Jsou pověřeni tím, aby vůli lidu vykonávali v úřadech a institucích, které za tím účelem zřídí. Jsou přímo voleni lidem a také ovšem odvoláváni, pokud je taková obecná vůle. Politici jsou takto drženi na špagátu, který má v rukou lid, neboť ten, jak se předpokládá, přece ví, co chce, a když neví, dodejme, lze předpokládat, že mu to někdo určitě rád poradí. Takový je imperativní mandát. Ten však byl v zastupitelských demokraciích odmítnut s tím, že reprezentanti mají vlastní poznání toho, jaká má být obecná vůle a prospěch lidu.

Řekněme hned, že nepodezíráme Piráty z toho, že by chtěli obnovovat imperativní mandát přímo, ale nelze přehlédnout, že evidentně vymýšlejí způsoby a prostředky, jak jej politicky uplatňovat nepřímo. Rousseau byl obviňován, že jeho pojetí obecné vůle stojí za terorem Francouzské revoluce. Hannah Arendt dokonce soudila, že Rousseau obecnou vůli obsahově kontaminoval třídní nenávistí. To se mi jeví jako málo trefné námitky, ale obě vhodně upozorňují na to, že v demokracii je třeba blíže se dívat na to, kde se berou obsahy vůle lidu a jak se ustavuje veřejné mínění, které jednání reprezentantů umožňuje posoudit.

Klasikem liberálního pojetí veřejnosti je Immanuel Kant. Stát představuje mocenskou hierarchii a spočívá na poslušnosti. Právní stát je ovšem rozumné a spravedlivé poslouchat, neboť jeho instituce jsou založeny na principech občanské rovnosti a svobodě a na principu reprezentace, takže jeho instituce odrážejí společnou vůli celé společnosti. Právě veřejnost je sférou, kde se utváří společné mínění občanů. Podmínkou ovšem je, že do veřejné diskuse vstupují rovné, svobodné a morální osoby. To jsou normativní podmínky nezbytné pro to, aby z diskuse vzešlo poznání společného dobra.

Kantovy představy o veřejné diskusi jsou nadsazené a typicky liberální. Jedinec na veřejnosti vystupuje jako autonomní osoba, která je nadaná morálním rozumem a soudností, které teprve zajistí, že člověk překoná své sobectví, omezí soukromé zájmy a začne prosazovat obecné dobro.

Deliberativní modely demokracie, které jsou navrhovány v soudobé politické teorii, se snaží vyvarovat tohoto liberálního elitářství a přibližují zmiňované normativní parametry tomu, jak vskutku probíhá veřejná diskuse. Reálný politický diskurs nikdy neprobíhá v ideálních podmínkách. V tomto ohledu lze říci, že pirátské představy o veřejné kontrole jdou tímto směrem, avšak sotva lze mluvit o nějaké deliberativní demokracii. Tak hluboko totiž tato teorie ještě neklesla, aby za veřejnou deliberaci vydávala pokřik a hašteření digitalizované veřejnosti, která se pohybuje na sociálních sítích kryta falešnými identitami, v prostředí dezinformačních webů, plná dovádivých trolů a zlomyslných hackerů, nejen těch ruských. Právě tomuto mínění digitalizované veřejnosti však chtějí Piráti svěřit veřejnou kontrolu státu, rozhodování úředníků a postupy soudců.

Dělba politické moci jako pirátský vtip
Přitažlivé heslo „Ve všem veřejnost“ nemohlo být v moderních zastupitelských demokraciích plně realizováno také z toho důvodu, že moderní stát postupně zbytněl a stal se úřední administrací, která má hojné úkoly hospodářské, sociální a mnohé další, které vyžadují odborné kompetence. Vezměme jenom, kolik existuje státních politik: zdravotní, sociální, průmyslová, energetická, zemědělská, dokonce i ekologická a další.

Max Weber je teoretikem takového úřednického státu. Jeho představa o monokratickém státu, který svou byrokratickou, technicky efektivní mašinerii dává do služeb vládnoucí politické ideologii, je ovšem z demokratického hlediska neudržitelná. Avšak pirátské nápady, jak byrokratické jednání státu demokratizovat, by státní správu zcela jistě rozvrátily, takže jejich program se vskutku ukazuje být jen další verzí anarchistické teorie zrušení státu.

Když Jakub Michálek ve své obhajobě pirátských návrhů říká, že principy dělby politické moci, systém brzd a protivah tří složek moci, u nás chybí, tak zjevně neví, o čem mluví. Republikánský koncept dělby politické moci a vyvažování jejích složek navzájem, aby se zabránilo vzniku centrální moci, která by mohla sklouznout ke svévoli, opravdu, ale opravdu nemá nic společného s představami Pirátů o tom, jak organizovat veřejnou kontrolu státu via internet.

Psáno pro Deník referendum