Miloš Balabán

28. 10.

Čína nejen očima ekonomů

Miloš Balabán Přečteno 2419 krát

Návštěva prezidenta v Zemana v Číně má podpořit rozvoj česko-čínských ekonomických vztahů. Pro silně proexportně orientovanou ekonomiku to je velmi důležité. Prezidentova návštěva by nicméně mohla též být impulsem k další domácí debatě nejen o ekonomických, ale i o politických proměnách světa v budoucích letech.

Před čtvrtstoletím, v době zásadní politické změny u nás, činil HDP Číny na hlavu 314 dolarů, dnes se již přehoupl podle expertní analýzy Královského institutu mezinárodních vztahů Chatham House v Londýně přes šest tisíc dolarů. Jakkoliv je to stále podstatně méně než v USA a v Evropě, ilustruje to vzestup mocnosti s více než miliardou obyvatel.

Již za třináct let má být Čína největší světovou ekonomikou a blíží se doba, kdy budeme žít ve světě se třemi světovými měnami, dolarem, eurem a juanem. Povede to k překreslení pravidel, podle kterých se dnes ve světě hraje od konce druhé světové války.

Pokud sledujeme vývojovou trajektorii Číny a její pozice v otázkách lidských práv, intervencí, suverenity a obchodu, již příliš nehraje hru podle západních not a sleduje vlastní zájmy. Není v tom sama a země jako Indie, Indonésie, Brazílie a Turecko postupují stejně. Stojíme tak před nevyhnutelnými změnami, které se dotknou i fungování OSN, Světové banky, MMF a uskupení G-20: Čína a nové mocnosti budou chtít upravit pravidla jejich fungování tak, aby vyhovovala jejich zájmům, ideologickým, kulturním a politickým preferencím.

Dá se očekávat, že to vyvolá i tenze ve vzájemných vztazích, které se ostatně projevují již dnes. Spojené státy řeší dilema, zda se k Číně chovat jako k hrozbě, kterou je nutné zadržovat, nebo jako k velmoci, s níž je nutné spolupracovat. Ekonomické zájmy zatím převažují, prioritou jsou i pro Evropu. Západ se ale nakonec zřejmě bude muset naučit vycházet s rozdílnými systémy a rozdílnými názory na vládnutí a mezinárodní uspořádání.

Překonat stereotypy vzniklé v pěti stoletích globální dominance Západu jistě nebude jednoduché. Aby ale Západ včetně nás obstál v koexistenci a také v soupeření s Čínou i novými mocnostmi, bude si muset udělat pořádek i ve vlastním domě. Ekonomické a politické problémy západních demokracií jsou dnes nemalé, krize podkopává sociálně-ekonomické základy našeho systému. Oslabují je i neúspěšné vojenské intervence vedoucí i k situaci, kdy je největší světová mocnost zaskočena na Blízkém východě početně slabým hnutím Islámský stát.

I v Česku se tak na světový vývoj a spolupráci s Čínou musíme dívat v širších souvislostech, a nejen očima ekonomů. A třeba si i položit otázku zda k tomu máme dostatek expertních kapacit.

(Právo, 27.10.)

24. 10.

Jsou tím hlavním sankce, nebo reformy na Ukrajině?

Miloš Balabán Přečteno 2828 krát

Letošní Dny USA a EU v Praze potvrdily, že Západ je ve vztahu k Rusku a konfliktu na Ukrajině názorově rozdělen.Bývalý americký šéf tajné služby CIA a exministr obrany Leon Panetta chce, aby se Ukrajině poskytly těžké zbraně k posílení její schopnosti čelit ruské agresi.Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý naopak ve svém evropském pohledu kritizoval protiruské sankce a neschopnost ukrajinského vedení spravovat stát, označil za chybu nabízet Ukrajině členství v NATO a nakonec přišel s překvapivým závěrem, že jediné řešení ukrajinské krize spočívá v politickém kompromisu, který dá částečně za pravdu ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi.

Podobu kompromisu nerozvedl, ale ve svém pohledu se v lecčems shoduje s předsedou londýnského Mezinárodního institutu pro strategická studia profesorem Françoisem Heisbourgem, který napsal, že v centru snahy řešit rusko-ukrajinský konflikt jsou sankce. Ty ovšem vytvářejí dva problémy.Rusko vnímá, že jsou zaměřené proti jeho lídrům, což skutečně jsou. Problémem je, že nejsou efektivní. Heisbourg dochází k závěru, že provokace a neefektivnost vytvářejí nejhorší možnou kombinaci. Se sankcemi by proto nepokračoval a naopak by se soustředil na to, aby ukrajinská ekonomika nezkolabovala.

A tady udeřil hřebíček na hlavičku. Kdekdo mluví o protiruských sankcích a o jejich úspěšnosti, ale je žádoucím výsledkem mít na východ od Evropy kromě ekonomicky zhroucené Ukrajiny ještě totálně ekonomicky nestabilní Rusko? Řekl bych, že Ukrajina nám stačí. Jakkoliv se nejen EU upíná k nedělním parlamentním volbám jako k ukrajinskému politickému restartu, realita není povzbudivá. Může se například prolomit polarita ukrajinské politiky, kde na jedné straně stojí nacionalističtí radikálové a na straně druhé oligarchické klany, jejichž protichůdné zájmy vylučují realizaci potřebných hlubokých ekonomických a společenských reforem?

Vysvědčení o jejich „schopnostech“ jim vystavil Edward C. Chow, analytik z amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia.Uvedl, že EU se Spojenými státy musí přijmout opatření, aby se nerozkradla platba Západu za ukrajinský plynový dluh Rusku ve výši 5–7 miliard dolarů potřebná k přežití Ukrajinců v zimě a pojištění tranzitu plynu do Evropy.

Místo neefektivních protiruských sankcí by tak měl být spíše prioritou tlak Západu na Ukrajinu a její politiky, aby zahájili skutečné reformy. Bez nich zde bude – bez ohledu na Asociační dohodu s Evropskou unií – stát s nedokončenou tržní transformací a s vysokou mírou korupce a vládou oligarchů. To oslabuje nejen jeho, ale i evropskou energetickou bezpečnost, rozvrací ekonomiku a totálně oslabuje důvěru lidí k politice.

Je dnes jistě velkým paradoxem, že ukrajinské reformy nemohou proběhnout, aniž by se normalizovaly politické a ekonomické vztahy s Ruskem.Oddálení platnosti dohody o volném obchodu Evropské unie s Ukrajinou až od 1. ledna 2016 ostatně naznačuje, že kompromis s Vladimirem Putinem se možná již hledá.

(Právo, 23.10.)

05. 10.

Válka nadlouho a nejen na Blízkém východě

Miloš Balabán Přečteno 2333 krát

Plány Západu učinit z Iráku a z Afghánistánu demokracie jsou minulostí. Dnes si musí klást podstatně skromnější cíl: alespoň je zachovat při životě, aby se nestaly totálně zhroucenými státy, černou bezpečnostní dírou, ohrožující bezpečnost Západu.

Bude to mimořádně složité, protože v obou případech se blížíme k pověstným červeným čárám, po jejichž překročení může taková situace nastat. V Iráku a v Sýrii sice sledujeme zatím úspěšné letecké útoky Američanů a jejich spojenců proti Islámskému státu, jenže existují pochybnosti, zda to může zajistit jeho porážku.

Bývalý britský velvyslanec v Iráku a Afghánistánu William Patey prohlásil, že „pokud jsme problém v Iráku nevyřešili, když jsme byli vojensky přítomni, nyní to nevyřešíme pouhými leteckými útoky, které mohou být naopak kontraproduktivní“. Nad irácko-syrskou frontou se přitom vznáší řada otazníků. Mají např. Američané jasno, jaká je skutečná pozice jejich hlavních spojenců v regionu, Turecka a Saúdské Arábie? Vždyť Turecko, členský stát NATO, dříve umožnilo vzestup džihádistům otevřením hranice do Sýrie. A Saúdská Arábie doma džihádisty potlačuje, naopak v zahraničí je podporuje proti vlivu šíitů.

Povzbudivé rozhodně nejsou zprávy z Bagdádu, podle nichž je irácká armáda totálně rozložená a irácké hlavní město chrání jednotky speciální sil Íránských revolučních gard. Islámský stát také získal útoky na zaskočenou iráckou armádu nejmodernější výzbroj, kterou jí darovali Američané: tanky, bezpilotní letouny, těžké dělostřelectvo, protiletecké zbraně a bojová vozidla pěchoty.

Navíc se velmi liší odhady o počtech bojovníků Islámského státu, pohybují se v rozmezí mezi patnácti až padesáti tisíci. I přes tento rozptyl je zřejmé, že bez pomoci místních obyvatel by se vyhlášený chalífát nemohl na rozsáhlém území udržet. A pokud dojde při vzdušných útocích ke „kolaterálním škodám“ s civilními oběťmi, může to mít kontraproduktivní účinek. Třeba i tím, že se do řad Islámského státu budou hlásit další dobrovolníci.

Válka se nemusí vést jen na Blízkém východě, ale i v Evropě. Počet občanů EU bojujících v řadách džihádistů je zhruba tři tisíce a 20–30 procent se jich již vrátilo domů. Pátá kolona Islámského státu tak může zahájit boj na druhé „vnější“ evropské frontě, třeba teroristickými útoky, což je problém i pro nás.

Hrozba je to dlouhodobá i ve světle komentáře amerického filozofa Francise Fukuyamy a bývalého amerického velvyslance v Afghánistánu Karla Eikenberryho. Ve Financial Times napsali, že budeme schopni pouze zadržovat dlouhou a strašnou občanskou válku, a nikoli ji ukončit, což zní cynicky. Zároveň konstatují, že by bylo zpupné domnívat se, že USA mohou pochopit příčiny probíhajícího mezietnického a mezikonfesního konfliktu. Není po letech „liberálního intervencionismu“ Západu takové konstatování šokující? Jistě ano, zvláště při pohledu na statisíce mrtvých a uprchlých v Sýrii a v Iráku.

(Právo, 3.10)

Archiv článků: říjen 2014

Čína nejen očima ekonomů

Jsou tím hlavním sankce, nebo reformy na Ukrajině?

Válka nadlouho a nejen na Blízkém východě

Blogeři abecedně