Miloš Balabán

31. 05.

Evropská schizofrenie v Sýrii

Miloš Balabán Přečteno 2907 krát

Při čtení zpráv o dění v syrském konfliktu se člověk nemůže ubránit rozpakům. Na jedné straně EU, zvláště pod tlakem Británie a Francie, schválila ukončení zbrojního embarga na dodávky zbraní syrským povstalcům.

Na straně druhé jedná šéf německé rozvědky tajně v Damašku o stovkách radikálních islamistů pocházejících z Evropy nebo udržujících spojení s jejich buňkami v evropských zemích.
Německá rozvědka se jistě nikoliv neoprávněně obává, že návrat radikálů s bojovými zkušenostmi do Evropy by mohl velmi zkomplikovat bezpečnostní situaci na kontinentu, který je ostatně nyní konfrontován s fenoménem teroristických útoků jedinců infikovaných radikální ideologií, což je případ vraždy britského vojáka v Londýně, nebo pouličními nepokoji v oblastech s muslimskými komunitami ve Stockholmu.

V této souvislosti je varovný i další fakt. Podle dánských zpravodajských služeb např. pobývá v Sýrii řada členů nejagresívnějších kodaňských gangů, kteří se tam chtějí účastnit džihádu.
Podle šéfa dánských tajných služeb je to nová tendence. Doslova říká, že „tito už tak potenciálně agresivní lidé budou mít po návratu domů přístup ke zbraním a výbušninám. To, že se mezi islamistickými a zločineckými kruhy vytváří takový vztah, je velmi znepokojující“.

Protahování konfliktu v Sýrii, který trvá již přes dva roky, stupňuje rizika, jimž může být Evropa vystavena. Jde například o hrozbu masívní uprchlické vlny, zmíněný návrat radikálů, a to již nejen islamistických, až po šíření zbraní v celé oblasti jižního a východního pobřeží Středozemního moře.

A to rozhodně není vůbec dobrá zpráva pro region, kde je stále živý izraelsko-palestinský konflikt, stále hrozí nebezpečí izraelsko-íránské konfrontace, takže „překreslování“ hranic států ležících v sousedství Sýrie vůbec není zcela nereálným scénářem.

Navíc jsou evidentní dvě zásadní skutečnosti: syrská opozice je nejednotná a Asadovi, resp. syrské armádě se začíná změnou bojové taktiky proti povstalcům zjevně dařit. Konflikt má naději na řešení spíše diplomatickou cestou. Zrušení zbrojního embarga ale může jednání v Ženevě zkomplikovat.
Je dobrou zprávou, že Česká republika patří mezi odpůrce zrušení zbrojního embarga. Na druhé straně je špatnou zprávou, že i přes existující velké názorové rozdíly na dodávky zbraní syrským povstalcům nakonec embargo padlo.

EU jako celek se tak možná vyřadila z role aktéra, který by mohl přispět k řešení syrského konfliktu. Bohužel na rozdíl od Spojených států či Ruska.

(Právo, 31.5.2013)

27. 05.

Riskantní souboj o Temelín

Miloš Balabán Přečteno 3139 krát

Slovní přestřelka mezi premiérem Petrem Nečasem a ministrem financí Miroslavem Kalouskem ohledně rentabilnosti, resp. nerentabilnosti dostavby jaderné elektrárny Temelín nemůže nevyvolat překvapení a zákonitou otázku: rozhodovala vláda odpovědně na základě všestranné analýzy o investici ve výši kolem 200 miliard korun, která zde bude fungovat osmdesát let, pokud sečteme dvacet let příprav a výstavby a šedesát let provozu?

Navíc byl na dostavbu Temelína vyhlášen mezinárodní tendr, ve kterém se dnes utkávají nejen Westinghouse a konsorcium MIR-1200, ale přímo i dvě světové mocnosti USA a Rusko, což potvrzuje i osobní lobbování hlav států a vlád obou zemí.

Takže pokud se dnes, když je tendr v plném proudu, dozvídáme, že investice není vratná a aby vratná byla, tak to budoucí spotřebitelé musí garantovat výkupní cenou, což může zadlužit stát, snížit životní úroveň domácností a konkurenceschopnost českého průmyslu, je na místě pochybnost, že rozhodování vlády bylo odpovídající strategickému významu investice pro český stát, která je spojena i s jeho mezinárodní důvěryhodností.

Nejsem ekonom, nicméně možná je právě v této chvíli užitečné podívat se šířeji na otázku rentability, která nebude odrážet jen spočitatelné finanční zatížení státu, nýbrž širší geopolitické a geoekonomické souvislosti.

Řada expertních studií o politickém a ekonomickém vývoji se shoduje, že zvýšení poptávky po energii v příštích dvou desetiletích bude větší než celkové množství energie, které svět spotřeboval v roce 1970. Do roku 2030 bude poptávka po energii o 35– 40 procent vyšší než dnes. Dostatek energetických zdrojů bude jedním z hlavních ukazatelů prosperity a bezpečnosti státu.
Je realitou, že Evropa se svou půlmiliardou obyvatel směřuje k deficitu elektřiny, řada evropských zemí se proměnila z exportérů elektřiny v dovozce. Nedostatek elektřiny je nejen na Balkánu, ale i na Slovensku a v Británii. Itálie dováží elektřinu už mnoho let.

Německo sice zahájilo svoji ambiciózní energetickou přestavbu založenou na obnovitelných zdrojích energie, nicméně stabilita dodávek z těchto zdrojů bude ještě dlouho velmi proměnlivá, a proto se musí hodně jistit i importem elektrické energie. Ostatně dvě třetiny evropských zemí počítají, že budou energii dovážet, není však jasně určeno odkud. Česko je ale dnes po Francii druhým největším exportérem elektřiny v rámci EU.

Udržení a po dostavbě Temelína dokonce možná i rozšíření této pozice nám může pomoci udržet si nejen svoji energetickou nezávislost, ale také zvýšit náš vliv uvnitř Evropské unie.
A to za situace, kdy Unie jako celek bude v příštích dvou dekádách vystavena ostré konkurenci asijských gigantů Číny a Indie v soutěži o zdroje energie, přičemž se dokonce podle energetického experta Mezinárodní energetické agentury Faitha Birola může energetická budoucnost EU více utvářet v Pekingu než v Bruselu.

Sečteno a podtrženo: dostavba Temelína je příliš vážnou strategickou otázkou, než aby se stala předmětem sporů mezi ODS a TOP 09 nebo osobního souboje premiéra s ministrem financí. Jde totiž o něco, co možná předurčí naši budoucnost.

(Právo, 27.5. 2013)

14. 05.

O čem také přemýšlet před volbami

Miloš Balabán Přečteno 1990 krát

Shodou okolností jsem právě na Den Evropy 9. května narazil na zajímavou tabulku Economist Intelligence Unit, která predikuje pořadí zemí ve světě podle objemu HDP v roce 2030. Čína bude objemem HDP na prvním místě před Spojenými státy, Evropská unie je třetí. Počítá se s tím, že EU bude i v roce 2030 stále globálním ekonomickým aktérem i když to dnes možná ve světle aktuálních politických a ekonomických potíží vypadá nepravděpodobně.

Dobrý důvod proč by se ale měla EU udržet vyplývá z pořadí na dalších místech: Indie, Japonsko, Brazílie, Rusko, Mexiko, Indonésie, Jižní Korea, Turecko, Jižní Afrika a Vietnam. „Nezápadní aktéři globalizace“ o kterých ještě před zhruba dvěma dekádami nebylo moc slyšet nabírají ekonomickou sílu, která se postupně přetavuje i ve větší politický vliv.

Ve stále vzrůstající globální ekonomické konkurenci je tak integrační model EU, který nemá jen ekonomickou ale i silnou politickou dimenzi velmi důležitý. I pro velké evropské země, včetně Německa by zřejmě bylo bez unie, nebo v její nějaké „oslabené“ verzi obtížnější působit na globálním trhu. Nejde ale jen o ekonomiku. Je třeba brát v úvahu i to, že nové mocnosti budou stále více usilovat o větší dělbu politické, ekonomické a finanční moci na globální úrovni, což je nevyhnutelné a již se tak děje. Příkladem může být v tomto směru úsilí uskupení BRICS. Není pochyb, že bude nutné jednat o „přerozdělování“ této moci a společný postoj EU zde může být velkou výhodou.

Nejsem si zcela jist, zda v Česku dostatečně vnímáme posuny ke kterým dochází na globální scéně. Strategický pohled znemožňuje řada lokálních politických sporů, které se někdy zvrhávají až ve frašku, třeba jak vykládat dějiny (ÚSTR), tak i politika vůči EU, která není konsenzuální nejen mezi vládou, prezidentem a opozicí, ale i ve vládě samé. Nezvládnuta je i zahraniční politika. Důkazem je spor o velvyslance mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Můžeme třeba stokrát mluvit o důležitosti ekonomické spolupráce s Ruskem, nicméně už téměř půl roku zde nemáme velvyslance…

Ve víru sporů nám pak unikají podstatné věci, které souvisí s naším postavením v EU i ve světě. Být na unijní periférii neznamená jen naši neochotu vstoupit do eurozóny ale třeba i neschopnost začít skutečně vytvářet vzdělanostní ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou. Místo toho ale máme spíše než špičkové továrny mnoho montoven, které mohou za pár let zmizet dál na východ, či jih, což může být časovaná bomba a také přehršli vysokých škol proměnlivé jakosti, ze kterých se asi „neurodí“ příliš mnoho občanů schopných obstát v globální konkurenci. Může být proto i stále těžší provozovat ekonomickou expanzi na trhy nových mocností, když nám budou chybět techničtí odborníci, ale i experti s humanitním vzděláním, kteří budou ovládat jazyk a společenskopolitické reálie příslušného teritoria.

Máme (nejen před volbami) o čem přemýšlet, aby nám obrazně řečeno neujel vlak…

03. 05.

Podpoří střední třída populisty?

Miloš Balabán Přečteno 5172 krát

Polský filozof Marcin Król nedávno v polském týdeníku Wprost uveřejnil pozoruhodnou stať Den, kdy povstane střední třída, v níž napsal, že tomuto významnému segmentu společnosti začíná docházet v zavedených demokraciích trpělivost se současným politickým a ekonomickým systémem.

Důvodem je neustálé podkopávání jejího sociálního statusu. Nejedná se jen o ekonomický tlak v podobě vyšších daní, nižších platů a hrozby nezaměstnanosti i u vysoce kvalifikovaných pracovníků. Król si všímá i faktu, že je střední třída stále více vylučována z toho, aby byla schopna promlouvat do správy věcí veřejných, do politiky.

Přinesl zajímavé srovnání: v dřívějších absolutistických monarchiích měla aristokracie monopol na rozhodování, dnes se monopol přesouvá k bankéřům, burzovním spekulantům a manažerům vydělávajícím stovky miliónů eur. A střední třídu od rozhodovacího procesu odstřihávají.

To je ovšem jeden z konkrétních projevů globalizace, jež fakticky trvale snižuje schopnost demokracie dohlížet, resp. ovlivňovat ekonomiku.

Možná že nejen u většiny střední třídy pak vzniká dojem, že žijí v netransparentním politickém systému, v němž je o hlas občanů zájem jen během voleb – a to jen v rámci politické nabídky, na niž nemají žádný vliv.

Nabízí se pak otázka, zda nynější politické strany v demokraciích mohou střední třídě nabídnout nějaký program, který ji přesvědčí o možnosti změny, o tom, že se jí navrátí reálná možnost spolurozhodovat o směřování politiky.

Určitě to nebude jednoduché v situaci, kdy důvěra v politické strany setrvale klesá a jejich legitimita dříve odvozovaná i z masové členské základny je oslabená. Není divu, že pak nastupuje vábení populismu, který může být pro nespokojenou střední třídu politickou alternativou.

Vidíme to dnes v Itálii. Ekonomická krize, nezaměstnaná mládež a diskreditované politické strany pomohly ve volbách uspět populistickému hnutí Pět hvězd komika Beppeho Grilla.

Španělský sociolog Enrique Gil Culvo ale radí i do budoucna Grillovo hnutí nepodceňovat, protože jeho jádrem jsou mladí „rozhořčení“ ze střední třídy s vysokoškolskými tituly, kteří mají schopnost oslovit a mobilizovat prostřednictvím sociálních sítí významný počet občanů.

A co u nás? Dlužno dodat, že populismu se zatím daří jen se střídavými úspěchy, dost ho diskreditovaly Věci veřejné. Přesto se jeho potenciál úplně nevyčerpal: aktuálně to vidíme na subjektu Úsvit přímé demokracie senátora Tomia Okamury.

Může uspět se svým programem navrhovat a rušit vybrané zákony v referendu, volit starosty, poslance a hejtmany a také je odvolávat a zavést hmotnou a trestní odpovědnost politiků? Těžko říci. Do voleb ovšem ještě zbývá něco přes rok a mnozí občané, i ti patřící ke střední třídě, by mohli Okamurovi dopřát sluchu podobně jako v senátních volbách.

Jedna věc je ale pozoruhodná, a to složení deklarovaných příznivců Okamurova Úsvitu: pravicový ekonom a člen NERV Pavel Kohout, bývalý rebel ODS a poslanec Radim Fiala a poslanec – nestraník za TOP 09 Aleš Roztočil. Na mysl se tak vkrádá otázka, zda opět nevzniká politický projekt, jehož hlavním cílem je oslabit ČSSD, která má největší šanci vyhrát příští volby. Před třemi lety se to povedlo…

Právo, 3.5.2013

Archiv článků: květen 2013

Evropská schizofrenie v Sýrii

Riskantní souboj o Temelín

O čem také přemýšlet před volbami

Podpoří střední třída populisty?

Blogeři abecedně