Gideon Rachman napsal v pondělním vydání Financial Times, že když bylo v Paříži při teroristickém útoku na redakci listu Charlie Hebdo zabito 12 lidí, do ulic vyšly na protestní pochod dva milióny lidí po celé Francii. Tisíce utonulých uprchlíků ve Středozemním moři takovou reakci v Evropě těžko vyvolají.
Evropa je konfrontována s humanitární krizí obrovského rozsahu. Proud uprchlíků, především do Itálie, v posledních letech doslova geometricky narůstal. A v Evropě se jen velmi liknavě naslouchalo Itálii, že je potřeba přijmout efektivní, koordinovaná a účinná opatření, jak této bezpečnostní hrozbě čelit. Mimořádný summit EU měl být svolán už po tragédii na Lampeduse v říjnu 2013. Evropská unie bohužel často reaguje až v případě, kdy je konfrontována s katastrofou, jak poznamenala švédská ministryně zahraničí.
Italská vláda nicméně nepochybně tušila, že se přibližuje rizikový okamžik. Stačí si vzpomenout na únorovou italskou diskusi o vojenském zásahu v Libyi, která je hlavním nástupištěm uprchlíků přes Středozemní moře. Komplikovanost takového zásahu byla zjevná, byť by třeba šlo jen o kontrolu přístavů nebo narušení pašeráckých tras s uprchlíky, a proto diskuse vyústila v jednoznačné odmítnutí zmíněného pokusu.
Nyní spíše půjde o masívnější nasazení námořních sil států EU, resp. NATO ve Středozemním moři. Signalizuje to i stanovisko německého ministerstva vnitra, které nevyloučilo rozsáhlejší námořní operaci na záchranu uprchlíků.
Evropská komise zatím představila deset opatření k tomu, jak čelit přílivu uprchlíků. Jde spíš o dílčí opatření, která mohou pomoci jen omezeně. Samozřejmě může být užitečné ničit plavidla užívaná pašeráky. Dokážu si ale představit, že pašeráci jsou při své brutalitě schopni používat část uprchlíků jako živé štíty na lodích, které již „splnily úkol“ a vracejí se k libyjským břehům. Likvidovat pašerácká plavidla nemusí být tudíž tak jednoduché.
Evropa se v každém případě musí připravit na to, že problém s masivními uprchlickými vlnami může trvat velmi dlouho. I proto, že je to výsledek narůstající politické, ekonomické a bezpečnostní nestability v severní Africe, v Sahelu a na Blízkém východě.
Je známo, že k ní bohužel přispěl i Západ několika nepromyšlenými vojenskými intervencemi v regionu. Sem patří i intervence do Libye v roce 2011 vedená Francií a Británií. Fatální chybou po svržení Kaddáfího bylo, že NATO opustilo zemi a EU nedokázala poskytnout účinnou podporu při budování libyjského státu.
Mocenské vakuum se pak zaplnilo vzájemně soupeřícími ozbrojenými milicemi, gangy, islamisty a zločineckými skupinami provozujícími obchod s lidmi. Pro EU bude nyní velmi obtížné ovlivňovat situaci ve zhrouceném státě na dohled od Evropy. Mám tudíž obavu, že dalším tragédiím ve Středozemním moři se nevyhneme.
(Právo,24.4.)
Americký prezident Barack Obama opustí za necelé dva roky Bílý dům. Má šanci, že se i přes soustavnou kritiku od republikánů a příznivců používání síly v mezinárodních vztazích může zapsat do historie díky řešení dvou neuralgických problémů americké i globální politiky. Jde o normalizaci vztahů s Íránem a Kubou, státy, které byly dlouhodobě zařazeny mezi nepřátele USA i celého Západu.
Stále ovšem stojíme na začátku tohoto procesu, existuje nemálo rizik, která mohou pozitivní vývoj zhatit nebo zpomalit. Je to přirozené, vztahy s Kubou byly zamrzlé přes půlstoletí a s Íránem třicet pět let. Nicméně i přes Obamův rýsující se úspěch existuje nebezpečí, že ho může přebít konflikt s Ruskem kvůli Ukrajině. Na vážnost situace nedávno poukázal vedoucí moskevského Carnegieho centra Dmitrij Trenin v časopise National Interest, když se v článku Evropská noční můra: ukrajinský masivní kolaps vrátil k situaci okolo Kuby v letech 1959–1962.
Nejprve byl svržen diktátor Batista, došlo ke zhoršení vztahů s USA, zavedení sankcí, přimknutí Kuby k Sovětskému svazu, neúspěšné americké vojenské intervenci a nakonec k rozmístění sovětských raket proti USA, které přivedlo svět na pokraj jaderné války.Taková situace se nebude podle Trenina úplně opakovat, ale stojí za to přemýšlet o rizicích, která z vývoje ukrajinského konfliktu vyplývají. Rusko je prostě Ukrajině blíž než Spojené státy a vývoj ve svém sousedství hodnotí odlišně.
Sled událostí i v jiných kulisách připomíná kubánský scénář. Po revoluci na Majdanu dojde k zásadní změně orientace souseda Ruska, přimyká se k Západu, deklaruje ambici vstoupit do NATO, začíná se mu poskytovat vojenská pomoc, stále jsou ve hře i dodávky zbraní.Rusko reaguje obsazením Krymu a podporou separatistů na jihovýchodě Ukrajiny, vztahy Západu a Ruska jsou v troskách, zavádějí se ekonomické sankce, do geopolitického konfliktu se dostávají dvě nejsilnější jaderné mocnosti. A i když právě jaderné zbraně zchlazují hlavy, nelze při zvyšujícím se vojenském napětí vyloučit incident, který může vést ke střetu s nepředvídatelnými dopady.
Nevyhnutelně by to mělo vliv i na společné zájmy, které Rusko stále má s USA a Evropou v oblasti jaderné bezpečnosti, nešíření jaderných zbraní, terorismu, na Blízkém východě, v Íránu, v Afghánistánu, v Arktidě a též při výzkumu vesmíru. USA a Evropa tak dnes stojí před těžkým dilematem: nutností adekvátně reagovat na ruskou politiku na Ukrajině a zároveň úplně Rusko neizolovat.
V této souvislosti je dobré si všimnout vystoupení německého ministra financí Wolfganga Schäubleho na přednášce ve washingtonském Brookings Institutu. Podle něj střet Západu s Ruskem rozhodne nikoliv vojenská, ale ekonomická síla, s dovětkem, že i když evropské sankce rozhodně na Rusko mají vliv, Evropa si je může dovolit jen proto a tak dlouho, dokud bude mít silnou ekonomiku.Snad tato slova nezůstala nepovšimnuta v Bílém domě i v mnoha evropských metropolích.
(Právo, 20.4.)
Předseda TOP 09 a zahraničního výboru Sněmovny Karel Schwarzenberg řekl při projednávání asociační dohody mezi EU a Ukrajinou ve Sněmovně, že „bude drahé udržet Ukrajinu na svobodě a na demokratické cestě, ale je to zatraceně v našem vlastním bezpečnostním i hospodářském zájmu“.
Jistě ano, kardinální otázkou zůstává, zda na to Evropa bude mít ve své současné ekonomické kondici. Podle amerického finančníka George Sorose je nejpravděpodobnějším scénářem, že Evropa bude udržovat Ukrajinu „na kapačce“, což sice zabrání krachu země, nicméně oligarchové se tím opět vrátí do hry a nová Ukrajina bude připomínat tu starou „předmajdanovskou“. Nevím, jestli tento scénář mohou změnit Spojené státy svou větší finanční angažovaností. Lze o tom pochybovat. Zvláště poté, co několik klíčových evropských zemí - Německo, Itálie Británie a Francie - vstoupilo i přes nesouhlas USA do Asijské investiční a infrastrukturní banky založené Čínou jako protiváha Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu. Zájem o vstup má i Polsko.
Neodradila je ani slova amerického ministra financí Jacka Lewa, že vytvořením této banky se ocitá kredibilita a vliv USA v ohrožení. A aby toho nebylo dost, Rusko je už v bance také... Američané zároveň dávají najevo svou bezpečnostní zdrženlivost na Blízkém východě, což má hodně co do činění i s evropskou bezpečností. Po afghánské a irácké kampani v minulém desetiletí je zjevné, že Washington opustil představu velkých intervencí. Spojené státy jsou sice připraveny použít v operacích proti Islámskému státu letecké síly a omezené pozemní jednotky (např. v Iráku), ale s masívním nasazením útočných sil se nepočítá. Je zjevné, že si udržují odstup od závažných konfliktů, podporu „proamerickým“ silám jsou ochotny poskytovat, ale primární odpovědnost musí nést jiní. To se týká Egypta v Libyi, Turecka v Sýrii nebo Saúdské Arábie v Jemenu.
Je tak nastolena strategie, v níž se bude vybalancovávat několik klíčových regionálních aktérů. A do takového mixu může být zahrnut i Írán po dotažení jednání o jeho jaderném programu, což se vůbec nelíbí Izraeli; nadšeni nemohou být ani Turci či Saúdové. V každém případě se Američané chtějí vyhnout zapletení do dalších vojenských dobrodružství, která by jistě byla u nich doma hodně nepopulární. Prezidentské volby se kvapem blíží.
Co to znamená pro Evropu? Připravit se na větší politickou, ekonomickou a bezpečnostní zátěž ke zvládání krizí a konfliktů. A smiřovat se i s tím, že za předpolí evropské bezpečnosti mohou odpovídat i veskrze nedemokratické režimy, které rozhodně neobstojí před požadavky EU na demokracii a lidská práva. Platí to pro Saúdskou Arábii nebo Egypt. Alternativy této „reálpolitiky“ dnes pro Evropu bohužel neexistují.
(Právo, 9.4.)