Miloš Balabán

31. 08.

Proč NATO s uprchlíky nepomůže

Miloš Balabán Přečteno 2700 krát

I v bruselské centrále NATO si museli všimnout politické přestřelky mezi vicepremiéry Andrejem Babišem a Pavlem Bělobrádkem ohledně vyjádření ministra financí, že by se měly uzavřít hranice EU a nechat je střežit vojáky NATO. Bělobrádek si myslí, „že tento názor není kompetentní, je populistický a není racionální“. Babiš kontroval slovy, že není populista, ale pragmatik. „Jsou lidi na kecání a jsou lidi na řešení problémů. Na rozdíl od pana Bělobrádka všechno nekomentuji a méně žvaním. Je třeba rychlá akce, svolání summitů EU a NATO. Já ale nejsem premiér, ani šéf NATO, ani Evropské komise. Ale aspoň navrhuji konkrétní řešení.“

Je ale na místě být opatrný. NATO jako politicko-vojenská organizace má omezené možnosti jak uprchlické vlně čelit, což by Babišovi mohl vysvětlit jeho ministr obrany Martin Stropnický. Český velvyslanec při NATO Jiří Šedivý poznamenal, že migrační vlna není vojenský útok, nýbrž humanitární problém. Přesto některé země Aliance již své vojáky nasadily nebo to zvažují. Italské námořnictvo zasahuje ve Středozemním moři, Bulharsko počítá s armádou při ochraně hranic, chystá se k tomu Maďarsko, kde dokonce resuscitují pohraniční stráž. I v Česku se kalkuluje, kolik vojáků vyslat na hranice.

NATO musí brát v potaz změněnou vojensko-strategickou situaci na východě Evropy a současně nemůže ztrácet ze zřetele konflikty na Blízkém východě. Ve vztahu k oběma konfliktním zónám ale v NATO asi úplná jednota nepanuje.Stačí si přečíst slova šéfa Vojenského výboru NATO generála Petra Pavla z počátku srpna: „Rovnou říkám: pro NATO je v tuto chvíli islámský terorismus mnohem urgentnější hrozbou než Rusko. Třebaže z hlediska vojenských, a tedy i destruktivních schopností má Rusko, které disponuje ohromným arzenálem jaderných a konvenčních zbraní, jen málo konkurentů. A říkám to nehledě na nevyzpytatelné chování Ruska na Ukrajině, kvůli němuž musíme být připraveni na všechny možné alternativy.“

Rusko je podle Pavla předvídatelnější než Islámský stát. „Rusko z hlediska urgentnosti proto nepředstavuje v současné době zásadní hrozbu. Neexistuje jediný dokumentovaný záměr, že by Rusko chtělo Alianci přímo vojensky ohrozit. Zatímco u islámského extremismu jsme svědky konkrétních projevů nepřátelství téměř dennodeně.“ Nejsem si vůbec jist, zda takový závěr bude v NATO konsensuální, především Polsko s ním určitě může mít velký problém. Přesto stojí za to na Pavlův závěr reagovat. Riziko přímého vojenského útoku Islámského státu s jeho kapacitami na NATO asi nehrozí. Velvyslanec Šedivý k tomu poznamenal, že „osa konfliktu není namířená proti Západu, táhne se uvnitř islámské komunity a je to především náboženská válka“.

K tomu lze dodat, že Turecko, disponující druhou početně nejsilnější armádou Aliance, vede válku proti Kurdům, kteří bojují proti Islámskému státu. A tento chaotický stav, který fakticky posvětilo NATO, může přidat pod kotel uprchlické vlně ze Sýrie a Iráku. V nepřehledné situaci, která v NATO panuje, určitě nikdo svolávat alianční summit, po němž volá Andrej Babiš, nebude, protože by to nemuselo skončit dobře. Takže NATO, alespoň pro tuto chvíli, raději nechme v uprchlické krizi stranou.

(Právo, 29.8)

24. 08.

Děravý Schengen, ostuda Evropy

Miloš Balabán Přečteno 3448 krát

Situace kolem uprchlíků mířících do Evropy se stále více vyhrocuje. Výjimečný stav na části území Makedonie je možná jen předehrou dalších dramat. Nejsem si přitom jist, zda v prázdninovém Bruselu někdo slyšel apel makedonského premiéra Gruevského, že „Evropa by se konečně měla začít starat“. Má pravdu, protože právě tváří v tvář uprchlíkům se zřetelně ukázala skutečnost, že národní evropské státy nejsou schopny zajistit bezpečnost svých území a obyvatel jako v minulosti, i když se o to mohou zoufale snažit jako v případě maďarského plotu nebo našich plánů na vyslání vojáků ke střežení státní hranice. Tato dílčí opatření ale problém rozhodně nevyřeší.

Zatím nevidíme, že by Evropská komise a političtí lídři iniciovali zásadní kroky směřující ke společné imigrační politice a ke společnému střežení vnější hranice EU. Přitom je možná již pět minut po dvanácté, jak vidíme na děravé schengenské řeckomakedonské hranici. Je ostudou EU, když na to upozorňuje právě makedonský premiér.

A ve hře je ještě jedna zásadní věc. Na protiuprchlické rétorice vydatně surfují populistické strany a extremisté od jihu po sever Evropy. Pokud bude tato politická bezradnost s ochranou vnější hranice pokračovat, tak jim to nepochybně nažene další příznivce, přičemž volání po demontáži Schengenu a obnovení hranic zesílí. Co by to znamenalo pro osud EU, je nabíledni.

Budoucnost Unie se odvíjí i od situace v sousedství. A situace není vůbec příznivá. Evropa je obklopena pásmem konfliktů a nestability, za což si bohužel může částečně sama. Export našich západních hodnot ne zcela vyšel, zájem o ně je na ústupu a navíc, jak se ukazuje, musíme je bránit i v samotné Evropě. A při pohledu na Blízký východ si nejsem jist, nakolik zde můžeme mluvit o nějaké politické strategii, která by přinášela pozitivní výsledky. Turecku dává Evropa spolu se Spojenými státy bianco šek v boji proti Straně kurdských pracujících (PKK) za zapojení do boje proti Islámskému státu. Nicméně se dovídáme, že šéf Pentagonu Carter kritizuje Ankaru za stálou propustnost turecko-syrské hranice, přes niž plyne podpora islamistům, a Washington vyjadřuje obavy, že údery proti PKK škodí i syrským Kurdům, nejúčinnější pozemní síle proti IS.

Jistě by také bylo zajímavé zeptat se vysoké představitelky pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku EU Federicy Mogheriniové, jak se EU orientuje v Sýrii. Asada nechce, jako nechtěla Kaddáfího, má ale představu, kdo má vlastně Sýrii vládnout? Islámský stát to jistě není, zatím je ale podle všeho nejsilnější. Máme tak alespoň pochybnou jistotu, že uprchlický exodus ze Sýrie a Iráku bude i kvůli tomu přes děravé schengenské hranice pokračovat. Jak dlouho to EU bez adekvátní reakce vydrží?

(Právo,24.8)

20. 08.

Bumerang a sud prachu

Miloš Balabán Přečteno 2211 krát

Problém s uprchlíky dominuje v evropské i domácí politice a vyvolává ještě před pár měsíci neočekávané vášně a kontroverze. Zastiňuje to i konflikt na Ukrajině. Není divu, protože vlna uprchlíků může ohrozit jednotu EU. A že je situace vážná, potvrzují i názory, které nedávno zazněly v NATO, že alianční summit ve Walesu minulý rok v září byl o východu a příští summit v červenci 2016 ve Varšavě bude o jihu.

V každém případě je jasné, že Evropa má před sebou mimořádně závažný problém, kterým se bude zabývat minimálně jednu dekádu, možná i víc. Svědčí o tom už pouhý fakt, že od začátku roku proniklo do Schengenu ilegálně 230 tisíc migrantů, což je růst oproti minulému roku o 250 procent.

Zároveň se ukazuje, že čelíme i naprosto bezskrupulóznímu obchodu s lidmi, kdy organizovaný zločin na uprchlících vydělává obrovské peníze. Přitom je i velmi flexibilní: britský deník Times např. uvedl, že část migrantů z Calais se přesunula do Dunkerku, kde si britští (!) převaděči účtují 1500 eur za zajištění přepravy do Británie. Z toho vyplývá, že nekompromisní úder proti kriminálním strukturám může uprchlickou krizi zmírnit.

Hlavním úkolem je posílení ochrany schengenské hranice v Itálii a Řecku, aby se právě zde rozhodovalo o statusu politického nebo ekonomického uprchlíka. V této souvislosti je zajímavé zjištění francouzských orgánů z Calais, že většina zde identifikovaných uprchlíků ze Sýrie, Eritrey, Afghánistánu, Iráku a Mali je relativně vzdělaná. Pro Evropu je to špatná zpráva, „únik mozků“ totiž snižuje šance na efektivitu humanitární a rozvojové pomoci v rizikových státech, která může migrační vlny (snad) alespoň částečně eliminovat. V případě Sýrie, Afghánistánu a Iráku můžeme ale mluvit o pověstném bumerangu, který nám po letech neúspěšných intervencí dolétl do Evropy.

To se dá říci i o Balkánu, který je nejen velkým koridorem pro uprchlíky hlavně z Blízkého východu, střední a jižní Asie, ale i samotným zdrojem migrace. Jen v Německu požádalo o azyl od počátku roku 22 tisíc Albánců, 21 tisíc Kosovanů, 14 tisíc Srbů, 7 tisíc Makedonců, 4 tisíce občanů Bosny a Hercegoviny a 1400 Černohorců. Takže se nelze Němcům divit, že chtějí, aby všechny země Balkánu byly označeny za bezpečné země, což automaticky znamená stopku udělování azylu. V případě členského státu NATO, jakým je Albánie, by to snad mělo být samozřejmostí…

Nelze si přesto nepoložit otázku, zda právě Balkán se svými nedávnými i současnými animozitami není pro Evropu pověstným sudem prachu, který by pomohla odpálit právě uprchlická vlna. Některé hlasy v NATO tak mohou mít pravdu.

(Právo, 20.8.)

17. 08.

Armáda na hranici

Miloš Balabán Přečteno 2708 krát

V horkém létě patnáctého roku 21. století se dějí věci, které by mohly být ještě před pár lety pokládány za nepravděpodobné scénáře. Stačí si jen vzpomenout na diskuse, zda by naše armáda neměla mít především expediční charakter pro nasazování v misích NATO. A jedna mise - afghánská - naši armádu na pár let skutečně doslova pohltila.

A v souvislosti s utlumením masivní vojenské přítomnosti NATO v Afghánistánu, což se týkalo i naší armády, se dokonce objevil termín „deafghanizace armády“. Vše se dnes stává minulostí a armáda zřejmě kráčí vstříc novým vážným úkolům, tentokrát ovšem doma, jak o tom svědčí plán ministerstva obrany nasadit na ochranu státních hranic v případě enormního přílivu uprchlíků až dva a půl tisíce vojáků.
Vezmeme-li v úvahu, že armáda má dnes zhruba 21 tisíc vojáků, a pokud vše půjde dobře, za pár let by to mělo být o dva tisíce více, není to vůbec málo, zvláště pokud bychom započetli nutné rotace nasazených útvarů.

Vedení armády mohlo takový úkol minimálně předvídat. Autor komentáře s tím má osobní zkušenost. Asi před dvěma roky mu v rámci standardizovaných rozhovorů jednoho projektu bezpečnostního výzkumu s reprezentanty české bezpečnostní komunity sdělil tehdejší náčelník generálního štábu a dnešní předseda vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel, že je nutné promýšlet nasazení armády v případě velkých uprchlických vln. Mohlo se tak tehdy dít pouze v hypotetické rovině, protože nebylo žádné politické zadání se takovým úkolem zabývat.

Dnes politické zadání nesporně pod tlakem událostí existuje. V celé záležitosti se ale vynořuje několik otázek, na které bychom měli znát odpovědi. Je nasazení armády členského státu NATO a EU k plnění úkolů na ochranu hranic předmětem konzultace, nebo dokonce koordinace se spojenci? Pokud je Česká republika uvnitř schengenského prostoru, platí taková otázka dvojnásob. Zabývá se NATO a EU problémem nasazování armád k plnění ochrany hranic, nebo nikoliv? Stavba plotu na maďarskosrbské hranici plně v maďarské režii naznačuje druhou možnost. Není možné hodnotit potenciální další „živelné“ nasazování armád členských států EU a NATO na ochranu hranic jako znak klížící se evropské jednoty a faktického konce schengenského systému?

A nakonec existuje příprava strategie, která by i v krátkodobém horizontu vyústila v konkrétní kroky, jak zajistit účinnou ochranu vnějších hranic EU s využitím diplomatických, zpravodajských, policejních, vojenských nástrojů či nástrojů humanitární a rozvojové pomoci? Posledně jmenovaný přitom může být pro ochranu vnější hranice EU zcela zásadní, i když bude pomoc poskytována daleko od unijních hranic.
Zatím ale spíše převládá bezradnost, kterou vidíme i u dvou silných mocností Evropy, Francie a Velké Británie, jak dokládá situace s uprchlíky v Calais a u vjezdu do tunelu pod La Manchem. Bohužel.

(Právo, 13.8.)

06. 08.

Chybu nedělá prezident, ale EU

Miloš Balabán Přečteno 3247 krát

Přijetí pozvánky z Číny na oslavy 70. výročí ukončení druhé světové války prezidentem Milošem Zemanem poodhalilo zákulisní tahy evropské diplomacie, která usilovala o to, aby evropští státníci do Pekingu nejeli. Předseda Senátu Milan Štěch uhodil hřebík na hlavičku, když řekl, že považuje za pokryteckou snahu EU koordinovat neúčast na oslavách v situaci, kdy řada západoevropských zemí s Čínou po hospodářské stránce čile spolupracuje. Potvrzují to čísla o strmě rostoucí obchodní výměně i údaje o čínských investicích v Evropě, které dnes dosahují 46 miliard eur.

Německo, Francie a Británie se předhánějí v tom, kdo a jak bude s Čínou obchodovat. Ekonomické zájmy dostávají přednost i před ideologií, jak se ukázalo v případě založení Asijské infrastrukturní a investiční banky, kam vstoupily spolu s Čínou jako iniciátorem jejího vzniku v pozici zakládajících členů. Proti vůli USA a s nesouhlasem Japonska.Takže je dost dobře možné, že aby byla trochu oslazena tato hořká pilulka, bylo rozhodnuto demonstrovat jednotu Západu bojkotem oslav konce války v Pekingu. Popravdě řečeno – Číně to neublíží a příliš to nepoškodí ani vzájemný obchod. Přesto určitá pachuť z těchto hrátek zůstat může. Stojí ale za to podívat se na tuto otázku i z širší perspektivy.

Obchod je samozřejmě důležitým nástrojem, tlumí vzájemné spory. Není ovšem vždy samospasitelný, což ostatně ukázala i zkušenost s náhlým vypuknutím první světové války, kterou nikdo v již tehdy ekonomicky propojeném světě nečekal. A dnes? Summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce počátkem července v Ufě jasně ukázal vůli klíčových nezápadních mocností k užší politické, ekonomické a vojenské spolupráci, podložené i konkrétními projekty a financemi. Začíná se rýsovat perspektiva hlubšího geopolitického rozkolu světa na dva silné bloky: jeden vedený Spojenými státy a druhý vedený Čínou a Ruskem. Přizpůsobí se jeden druhému, nebo budou mezi sebou bojovat? Právě to může být klíčová otázka do budoucna.

Pokud by to někomu připadalo jako nereálný scénář, rád bych připomenul slova vlivného amerického bezpečnostního experta z Georgetownské univerzity profesora Charlese Kupchana, který působil v administrativě prezidenta Clintona. V Londýně na loňské přednášce v Henry Jackson Society o světovém řádu pro 21. století řekl:„Pokud by v tom nebyly jaderné zbraně, pravděpodobnost války mezi USA a Čínou by byla velmi vysoká právě s ohledem na mocenské změny. Čína přichází s vlastní Monroeovou doktrínou a definuje své blízké sousedství, kde nyní působí americké námořnictvo a naše letouny monitorují jejich pobřeží. Pokud by to udělali oni nám, použili bychom jaderné zbraně. Přichází proto doba zúčtování a snad to proběhne bez válečného konfliktu.“

Doufejme, že tomu tak bude. Proto má smysl posilovat vzájemnou důvěru, třeba i připomenutím historie, kdy Čína a Spojené státy spolu vítězně bojovaly proti nacistickému Německu a militaristickému Japonsku. A jistě by nebylo od věci připomenout evropskou zkušenost z poválečného smíření Evropy s Německem, která by mohla být inspirací pro Japonsko. Spojené státy a EU budou v Pekingu chybět, až na našeho prezidenta. Chybu však nedělá on, ale jiní západní politici bohužel ano.

(Právo 6.8.)

03. 08.

Turecké vítězství je prohrou NATO

Miloš Balabán Přečteno 3684 krát

Aktuální pohled na severní Afriku a Blízký východ ukazuje, že se situace stále zhoršuje. Existuje ještě Libye, Sýrie nebo Irák? Státy se rozpadají a vznikají enklávy podél kmenových a sektářských linií kontrolovaných různými ozbrojenými skupinami. Islámský stát již zrušil bývalé koloniální hranice mezi Sýrií a Irákem. Americký novinář a specialista na Blízký východ Robin Wright tvrdí, že v severoafrickém a blízkovýchodním regionu vznikne na troskách někdejších zemí až dvanáct nových států. Region zůstane dlouhodobým ohniskem nestability generujícím milióny uprchlíků a radikální islamisty ohrožující Evropu.

Západ by si měl proto vážit těch sil na Blízkém východě, které je zadržují. Tuto schopnost osvědčili Kurdové a je na místě, že při květnové návštěvě prezidenta autonomního Kurdistánu v Iráku Masúda Barzáního v Praze zazněla z úst prezidenta Miloše Zemana slova podpory a uznání Kurdům za jejich boj proti IS. Jen slova nestačí. Je dobře, že česká vláda již v loňském roce darovala Kurdům na boj proti IS 500 tun starší munice v hodnotě 41 miliónů korun. Šlo o deset miliónů nábojů pro kalašnikovy, osm miliónů nábojů do kulometů, 5000 nábojů pro pancéřové pěsti a stejné množství ručních granátů.

Po posledním zasedání Rady NATO minulý týden ale vidíme znepokojivý trend. Závěrečné prohlášení odsoudilo teroristické útoky proti Turecku a označilo terorismus za globální hrozbu zemí NATO a mezinárodní stability a prosperity, aniž by jasně vyznačilo, že se to týká Islámského státu, a nikoliv Kurdů. Je to možné hodnotit jako obchod, kdy Aliance dala Turecku volnou ruku v akcích proti Kurdům výměnou za jeho zapojení do akcí proti Islámskému státu.

Turecko jistě dosáhlo diplomatického vítězství zabitím dvou much jednou ranou: spolu s útoky proti IS mu Aliance posvětila snahu ničit nepříjemné Kurdy. Turecko bude také moci rozhodovat o tom, kdo je „hodný“ Kurd (bojuje proti IS) a kdo „zlý“ Kurd (Strana kurdských pracujících v Iráku bojující proti Turecku).
Tato rovnice nicméně nemusí absolutně platit, jak již ukázalo ostřelování kurdských oddílů, bránících syrské Kobane před islamisty, tureckým dělostřelectvem. Spíše se tak dočkáme i „omylů“, kdy se místo jednotek IS stanou terčem útoku kurdské jednotky.

V každém případě lze nad rozhodnutím Rady NATO vyslovit podiv, i když se domnívám, že řada velvyslanců v NATO, včetně našeho Jiřího Šedivého, mohla přitom skřípat zuby. Důležitý je přesto výsledek. A je na místě se ptát, zda NATO neudělalo další chybu, která se nejen jemu může časem vymstít. Už teď je jasné, že vyhlašované principy dostávají v konfrontaci s reálpolitikou opět pěkně zabrat.

(Právo, 3.8.)

Archiv článků: srpen 2015