Miloš Balabán

26. 02.

Syrské drama nekončí, vlna nezmizí

Miloš Balabán Přečteno 2438 krát

Evropská unie se stále upíná k naději, že Řecko bude schopno zvládat další nápor uprchlíků a že Turecko bude další uprchlíky na svém území zadržovat. Realitou dnes je, že se z Turecka přes Egejské moře přepraví navzdory zimě přes dva tisíce uprchlíků denně. Není jisté, jestli přinese změnu summit EU s Tureckem počátkem března.

V Sýrii, hlavním zdroji vlny uprchlíků, má zavládnout podle rusko-americké dohody od soboty příměří, které se ale netýká Islámského státu a Fronty an-Nusrá. Po úspěšné ofenzívě Asadových vojsk s vojenskou podporou Ruska směřující k Aleppu Rusové zřejmě dosáhli svého strategického cíle. V Sýrii zbyly jen dvě hlavní síly, Asad a Islámský stát. Podmínky dohodnutého příměří musí vycházet z „faktů na zemi“, což ovlivní i pokračování syrských mírových rozhovorů v Ženevě.

Západu nezbývá v zájmu zastavení konfliktu nic jiného, než vzít Asada aspoň načas na milost. Naděje, kterou Západ vkládal do „umírněné opozice“, často ale s více či méně islamistickým pozadím, která by ho mohla svrhnout, se rozplynula. A jestli Asadova vojska s ruskou podporou nyní začnou útočit jen proti IS a stanou se s Kurdy rozhodující silou v jeho porážce, bude to mít vážné dopady na celý Blízký východ.

Velký otazník se vznáší nad pozicí Turecka. Vývoj v Sýrii jde proti jeho zájmům, neboť se rýsuje vznik velkého souvislého území kontrolovaného Kurdy podél syrsko-turecké hranice. Týdeník The Economist přinesl zprávu, že v zastoupení strany syrských Kurdů Demokratický svaz v Moskvě již visí mapa syrského Kurdistánu s názvem Rojava.

Pro Turecko to není přijatelné, což potvrzují dělostřelecké útoky na Kurdy z tureckého území, které budou pokračovat i navzdory příměří. Turecká vojenská intervence do Sýrie proti Kurdům je ale málo pravděpodobná. Neměla by podporu NATO, neboť při ní hrozí střet s Ruskem.Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn řekl jasně: „NATO si nemůže dovolit být zataženo do vojenské eskalace s Ruskem v důsledku nynějšího napětí mezi Ruskem a Tureckem.“ Přesto může být kurdský problém pro Turky mnohem větší prioritou než zadržování uprchlíků do Evropy. Pro ni to nemusí být dobrá zpráva.

Syrských uprchlíků je téměř 12 miliónů, jak za hranicemi, tak na útěku uvnitř země. Snaha EU poskytnout jim finanční a materiální pomoc k zajištění důstojnějších podmínek pro život, práci a vzdělávání v Turecku, Libanonu a Jordánsku jako alternativy k migraci má logiku.Jenže pomoc dohodnutá na londýnské konferenci o podpoře Sýrie ve výši 10 miliard eur do roku 2020 znamená v průměru 160 eur na jednoho uprchlíka ročně, což je na zbrzdění migrace málo.

Zároveň před Evropou vyvstává další problém. Podle zpravodajských informací se do Libye přesunuly až tři tisíce bojovníků IS ze Sýrie a Iráku v důsledku zvýšeného tlaku, kterému jsou zde islamisté vystaveni. O míře hrozby vypovídá i nálet amerického letectva na základnu IS nedaleko Tripolisu.

Neobjevují se tak výhonky dalšího „chalífátu“ v zatím stále zhroucené zemi na dohled od Evropy? Po pěti letech od začátku francouzsko-britské operace proti Muammaru Kaddáfímu a po neúspěšné syrské anabázi to může být pro Západ další hořké sousto.

(Právo, 25.2.)

18. 02.

Pět minut po dvanácté

Miloš Balabán Přečteno 2627 krát

Pražský summit visegrádské čtyřky s účastí Makedonie a Bulharska nakonec nevyústil v konkretizaci plánu B, tedy vytvoření kontrolní hradby na hranicích Makedonie a Bulharska s Řeckem, která by alespoň částečně mohla pomoci eliminovat selhání Řecka při kontrole vnější hranice EU, resp. schengenského prostoru.

Zasáhlo Německo, které jakékoliv snahy o alternativní Schengen považuje za nepřijatelné. Jistě lze souhlasit s německým velvyslancem Arndtem Freytagem von Loringhovenem, který v pondělním Právu napsal, že by „bylo krátkozraké věřit, že (uprchlická) krize takových rozměrů by mohla být vypnuta jakoby stisknutím tlačítka pomocí plotu nebo nějakého jiného magického opatření“.

Stejně krátkozraké je ale nepoučit se z krize a nereagovat na fakta a trendy svědčící o mimořádně kritické situaci, které je nutno čelit mimořádnými opatřeními. Zvlášť je-li v sázce bezpečnost EU a možná i osud celého integračního procesu.

A fakta jsou jasná: Řecko do stanovené lhůty tří měsíců bude jen těžko schopno za současných podmínek ochranu hranic zajistit a Turecko uprchlickou vlnu regulovat spíš nehodlá.Člověk může být zmaten i ze situace v Německu. Šéf bavorské vlády a CSU Horst Seehofer značně přitvrdil a na adresu kancléřky Merkelové prohlásil, že „nepanuje v tuto chvíli právo a pořádek. Vládne pouze bezpráví“.

A do tohoto stavu se mají realizovat řízené kontingenty uprchlíků z Turecka do Evropy, kteří by byli rozdělováni podle kvót do členských zemí? Vždyť je to v naprostém rozporu s podstatou úplné volnosti pohybu osob po území EU.Přerozdělení může fungovat jen tam, kde jsou plně funkční státní hranice, nikoli prostor volného pohybu. A EU, resp. Schengen plně funkční státní hranici prostě nyní nemá.

Její vytvoření by tudíž mělo být prvořadým cílem lídrů evropských zemí. Mobilizací evropských vojenských, policejních a humanitárních kapacit, které by mohly být nasazeny tam, kde je hranice nejvíce ohrožena, mj. i organizovaným zločinem, tedy aktuálně v Řecku.

Možná i za cenu toho, že souhlas s nutným omezením jeho suverenity bude kompenzován smazáním části jeho obrovského dluhu. Německo by zde mohlo jít příkladem.

Summit EU se ve čtvrtek schází již pět minut po dvanácté…

(Právo, 17.2)

15. 02.

Probuzené NATO, rozpolcené Turecko

Miloš Balabán Přečteno 2927 krát

Na pozadí politického střetu mezi vicepremiéry Babišem a Bělobrádkem o demisi ministra obrany by nám nemělo uniknout průlomové rozhodnutí Severoatlantické aliance o námořní misi v Egejském moři, jejímž cílem má být podle jejího generálního tajemníka Jense Stoltenberga „pomoc v boji proti pašování lidí“.

Potvrdil se tak závěr o další neudržitelnosti politické neutrality nejsilnějšího bezpečnostního uskupení Západu ve vztahu k migrační krizi, která nabývá obřích rozměrů: vždyť přes Egejské moře dorazilo do Řecka od Nového roku téměř 75 tisíc uprchlíků, což je v meziročním srovnání desetinásobek. Klíčovou roli v tomto politickém rozhodnutí sehrálo Německo. Naznačují to slova ministryně obrany von der Leyenové, že je „důležité, abychom teď jednali rychle“. Určitě ano, protože i v Egejském moři se může rozhodovat o politickém osudu kancléřky Merkelové. Proto se nedivme, že námořní operaci má vést Stálá námořní skupina č. 2 pod německým velením. Německo jistě sehrálo velkou diplomatickou partii, aby spolu s ním o vyslání námořní mise požádaly i Řecko a Turecko. V případě Řecka jde přitom o obrat o 180 stupňů, neboť premiér Tsipras ještě před dvěma dny měl k zásahu NATO výhrady s poukazem na možné ohrožení řecké svrchovanosti.

I Česko musí zbystřit v kontextu vyjádření amerického ministra obrany Cartera, že na misi by se měly podílet všechny země. V úvahu přichází podpora operace na zemi, na řeckých ostrovech. V této souvislosti by nám neměl uniknout fakt, že řecká vláda po selhání všech institucí, které se měly podílet na řešení migrační krize, rozhodla, že za koordinaci a řízení opatření k jejímu zvládnutí bude odpovídat armáda.

„Alianční budíček“ ovšem zároveň přichází ve chvíli, kdy na světlo vyšly výroky tureckého prezidenta Erdogana z jednání s lídry EU. Nad jeho pohrůžkou, že kdykoliv může poslat migranty do Řecka a Bulharska, pokud Unie nezvýší pomoci Turecku až na šest miliard eur, nelze mávnout rukou. Není to další důkaz turecké „dvojí tváře“ uplatňované v politice vůči EU, NATO a též konfliktu v Sýrii, který plodí největší díl uprchlické vlny?

Musíme počítat s tím, že Turecko, řečeno slovy ředitele izraelského institutu pro politiku a strategii v Herclíji Šmuela Bara, už není Tureckem Atatürka. Jako regionální mocnost má i odlišné politické zájmy a priority i na Blízkém východě, jež příznačně označuje za „postotomanský prostor“. I to ale může limitovat efektivní tureckou účast na námořní operaci NATO. Čekají nás tak možná i další nepříjemná překvapení.

(Právo, 12.2.)

08. 02.

Marné čekání na syrský zázrak

Miloš Balabán Přečteno 2649 krát

Na londýnské dárcovské konferenci na pomoc Sýrii bylo pro letošek přislíbeno šest miliard dolarů, dalších pět miliard by mohlo přijít v dalších letech. K obnově válkou totálně zničené země to samozřejmě stačit nebude. Obnova je ovšem zatím v nedohlednu, o čemž svědčí poznámka generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, že konflikt by nyní skončil leda zázrakem. Má to přímou souvislost i s přerušením mírových rozhovorů o Sýrii v Ženevě. Povzbudivější zprávy přišly z Paříže, kde se setkali ministři obrany vojenské koalice proti Islámskému státu. Po ofenzívě vedené pozemními i leteckými silami ztratil 22 tisíc km2 v Iráku a 2000 km2 v Sýrii. Bylo zneškodněno jeho 22 tisíc bojovníků. Stále ale disponuje zhruba 30 tisíci mužů ve zbrani.

Tím relativně dobré zprávy končí. Velkým problémem na syrském bojišti je, že zde vedle IS existují i další islamistické skupiny, které jsou označované za umírněné milice primárně bojující proti vojenským silám prezidenta Asada, což jim údajně oslabuje kapacity v boji proti IS. Americký investigativní novinář Seymour Hersh nedávno uvedl v rozsáhlém analytickém článku Mezi námi vojáky poněkud jiná fakta. V tajném dokumentu rozvědky ministerstva obrany USA a sboru náčelníků štábů z roku 2013 se objevilo varování, že pád Asadova režimu způsobí chaos, v němž nejspíš obsadí Sýrii džihádistické skupiny jako v Libyi. Proto byl negativně hodnocen záměr financovat tzv. umírněné povstalecké skupiny. O pravém stavu věcí vypovídá i nedávné přiznání britského premiéra Davida Camerona pro list Independent, že do sil umírněné opozice v Sýrii zahrnul všechny odstíny včetně „relativně tvrdých islamistických skupin“.

Západ tedy může kritizovat Rusy za jejich nálety na cíle „umírněných milic“ a vyzývat je, aby útočili jen na jednoho společného nepřítele, kterým je IS. Bez objasnění, kdo všechno se skrývá za nálepkou „umírněné opozice“ nebo „umírněných milic“, a poskytnutí záruk, že se nebude opakovat libyjský scénář, se to ale těžko změní.Ostatně islamistické pozadí syrské opozice může být jednou z hlavních příčin, proč ženevská jednání selhávají.

(Právo, 6.2.)

Archiv článků: únor 2016

Syrské drama nekončí, vlna nezmizí

Pět minut po dvanácté

Probuzené NATO, rozpolcené Turecko

Marné čekání na syrský zázrak

Blogeři abecedně