Miloš Balabán

26. 07.

Skutečný převrat

Miloš Balabán Přečteno 3858 krát

Severoatlantická aliance měla štěstí, že k pokusu o vojenský převrat v Turecku a k následným represáliím nejen proti pučistům, ale všem režimu nepohodlným osobám pod vedením prezidenta Erdogana nedošlo před summitem ve Varšavě. NATO je ale i teď postaveno do nezáviděníhodné situace. Stačí si připomenout kritéria obecně platná pro jeho členy: demokracie, tržní ekonomika, dobré vztahy se sousedy, dodržování lidských práv, civilní kontrola ozbrojených sil a minimální interoperabilita. Tato kritéria byla a jsou vyžadována od všech zemí, které o členství v Alianci usilovaly nebo usilují.

Dnešní Turecko je nejméně se dvěma kritérii na štíru. V právním státě by nebylo možné to, k čemu zde dochází. Svědčí o tom informace o pokračujících čistkách. Ve spojení s vážnými úvahami o znovuzavedení trestu smrti, které si žádá „rozhořčený lid“, se vlastně odehrává ten „skutečný“ státní převrat, jenž má definitivně přeměnit Turecko v autoritativní prezidentskou republiku, ve které by se všechna státní moc a silové struktury podřídily jednomu muži.

Rizika jsou obrovská. Stačí si jen položit otázku, zda se takto dá vládnout v etnicky různorodé zemi s 80 milióny obyvatel. A druhá otázka musí logicky následovat: mohou se tímto způsobem vyřešit všechny problémy a protiklady konfesního, ekonomického a politického charakteru, kterých má Turecko nemálo? Jen pro pořádek připomenu, že v Turecku žije 16–20 miliónů Kurdů. V některých kurdských oblastech fakticky probíhá občanská válka. Je až tak nereálné, že by se mohla rozšířit i na tu část turecké společnosti, která nebude ochotna vzdát se demokratických principů vládnutí? Stále není malá, zvláště v Istanbulu, Izmiru, v průmyslových a turistických centrech.

Potom by ale možná došlo na katastrofický scénář, o kterém uvažuje americký politolog David Goldman: k přeměně Turecka v další „zhroucený stát“ na Blízkém východě. Po zkušenostech posledních let se nedá vyloučit nic a možná že by se evropští i američtí politici mohli v tomto ohledu dát na modlení. Mít na krku rozpadající se Turecko a nádavkem k tomu další islamisty vraždící Evropany není skutečně lákavá perspektiva.

(Právo,25.7.)

14. 07.

Kozel zahradníkem a poučení pro EU

Miloš Balabán Přečteno 2690 krát

Pouhé tři týdny otřásly Velkou Británií. Nejprve si Britové odhlasovali odchod z EU, následně padl premiér Cameron, kterého střídá Theresa Mayová. Není v záviděníhodné pozici. Je zřejmé, že bude krizovou premiérkou, jejímž hlavním cílem je vyjednání odchodu Británie z EU a pravděpodobně i udržení její jednoty.
Nástup Mayové přitom nepostrádá jistý absurdní nádech, který je příznačný pro celou britskou „pobrexitovou politiku“. Do čela země nastupuje premiérka, která, ač byla stoupencem setrvání v EU, v kampani „remain“ nebyla vůbec vidět. Na místě je tudíž otázka, zda se může stát silnou lídryní, který převede Británii velmi složitým obdobím, jež jí nepochybně čeká. Zatím od ní víme, že nedojde k žádnému přehodnocování výsledků referenda, ač takové pokusy existují. Řekla jasně, že „Brexit je Brexit“.

Británie se přitom bude muset vyrovnávat se zarážející slabostí, nekompetentností a nepředvídavostí politiků. David Cameron vytáhl kartu referenda jako prostředek vnitrostranického boje uvnitř konzervativní strany a nakonec ho tento tah nejen politicky smetl, ale též rozkolísal a znejistil Británii, EU a konec konců i svět. Pobrexitové tsunami může spustit další ekonomickou krizi, zatím se mluví o negativním dopadu na italské banky.

Další absolvent Oxfordu, londýnský exstarosta Boris Johnson evidentně spojil s referendem svoje politické ambice – dosáhnout premiérského postu a vedení konzervativní strany. Člověk by očekával, že po svém triumfu, vítězství zastánců odchodu z EU, okamžitě osloví Brity s variantami pobrexitového modelu vztahů s EU, třeba norského, švýcarského či tureckého. Nic takového se nestalo. Místo toho Johnson oznámil, že se nebude ucházet o premiérský post a stáhl se z přední linie. Teď mu nová premiérka hází záchranné lano v podobě postu ministra zahraničí, zřejmě aby uspokojila silné euroskeptické křídlo v konzervativní straně. Docela to připomíná přísloví o udělání kozla zahradníkem.

Politicky na tom není lépe ani opozice. Místo kritiky vlády a snad i nastínění plánu B co teď s Británií vidíme rvačku o post předsedy labouristů. I proto je oprávněný závěr docenta Matthiase Matthijse z Univerzity Johna Hopkinse v Baltimoru, že Británie prožívá nejhorší politickou krizi od roku 1940, kdy se ocitla za druhé světové války sama tváří v tvář existenční hrozbě v podobě nacistického Německa.

Jedno poučení nám ale současná Británie nabízí. V EU by se mělo přestat s okřikováním a poučováním politiků „nových“ členských zemí o tom jakou dělat politiku, určitě nejen v případě migrační krize. Po Brexitu to platí dvojnásob.

11. 07.

Vetokracie a rozpolcený Západ

Miloš Balabán Přečteno 3176 krát

V postbrexitové kocovině, kterou nyní prožíváme, by neměla zapadnout zpráva o britské účasti na invazi do Iráku v roce 2003. Trvalo téměř sedm let, než se objevila, a její obsah se dá shrnout do prostého závěru: britská vláda v čele s premiérem Blairem manipulovala s fakty a bez ohledu na varování zpravodajských služeb a expertů vehnala Británii do války s Irákem i přesto, že Saddám byl jednou z hlavních sil bránících v nástupu islamistů na Blízkém východě. Spojené státy, hlavní britský spojenec, postupovaly stejně.

Spustila se tak lavina destabilizace Blízkého východu a severní Afriky, která vedla ke vzniku tzv. Islámského státu, migračním vlnám do Evropy a růstu teroristické hrozby a posléze k politické a bezpečnostní destabilizaci EU. Na konci tohoto řetězu zatím stojí brexit. Mimochodem, dosluhující premiér Cameron také přilil olej do ohně další nepromyšlenou intervencí v Libyi – a teď hodlá kvůli brexitu zmizet po anglicku… Vážné strategické chyby rozkolísaly evropský integrační projekt nalomený i ekonomickou krizí a frustrací mas mladých i starých „obětí“ globalizace. Nedivme se proto nástupu protestních stran, které staví politiku na hlavu a jejichž zbraní jsou nejen volby podle demokratických pravidel (opakované rakouské prezidentské budou nepochybně dalším bolehlavem pro evropské politiky), ale i referenda.

Podle Evropské rady pro zahraniční vztahy je momentálně požadováno třicet dva referend v osmnácti zemích napříč EU: o členství v EU, vystoupení z eurozóny, zablokování dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství s USA a omezení mobility pracovních sil. Referendum o kvótách pro uprchlíky v Maďarsku již bylo vyhlášeno. V krizi se nacházející „tradiční“ demokratické strany obtížně čelí tomuto trendu „přímé demokracie“. Ředitel Evropské rady pro zahraniční vztahy Mark Leonard tvrdí, že začíná éra „vetokracie“, která vykuchá evropskou zastupitelskou demokracii a možná i samotnou EU. Jenže následky mají vždy své příčiny.

Prudké turbulence zmítající Evropu nemohou nemít vliv ani na NATO, jež se o víkendu sešlo na summitu ve Varšavě. Stále platí, že představuje nejvýznamnější bezpečnostní pojistku Západu. Jeho akceschopnost se ale bude stále více odvíjet od vnitropolitické situace v členských zemích. Platí to i o nejsilnějších členech Aliance. Bude třeba Británie ochotna přispívat jako dosud k obrannému potenciálu NATO v případě negativních ekonomických dopadů způsobených odchodem z EU a hrozby rozpadu země? Zbystřit je třeba i v případě USA, kde se téměř jistý republikánský kandidát na prezidenta Donald Trump svým negativním vztahem k NATO netají. Vidí ho jako zastaralou organizaci nepřinášející žádnou přidanou hodnotu a odčerpávající americké peníze. Předvolební rétorika? Možná – jenže mnohé věci, které jsme si dříve nedokázali představit, se dnes stávají realitou.

Západ musí zároveň vnímat, že v okamžiku počínající evropské dezintegrace naopak dochází k posilování integrace eurasijské dalším sbližováním Ruska a Číny. Zatím je vidět u evropských lídrů zmatení, když se třeba v případě Ruska nemohou shodnout, zda ho považovat za nepřítele, partnera, nebo i spojence. Taková rozpolcenost je ale v rizikové době dlouhodobě neudržitelná.

(Právo, 7.7. 2016)

Archiv článků: červenec 2016

Skutečný převrat

Kozel zahradníkem a poučení pro EU

Vetokracie a rozpolcený Západ

Blogeři abecedně