Migrace se stala středobodem evropské politiky. Jedná se o velmi výbušné téma rozdělující EU a působící vnitropolitické krize. Prožívá ji i Německo, v sázce se ocitá politický osud kancléřky Merkelové. Itálie nastolila tvrdší protiimigrační kurz. Horečně se hledají cesty, jak krizi čelit.
Nacházet je bude mimořádně složité a summit EU příští týden může být dramatický. Jedno je ale zjevné: Evropa s plnou silou zažívá dopady katastrofické invaze do Iráku, nepromyšlené intervence do Libye a neschopnosti adekvátně reagovat na události tzv. arabského jara. Všechno přispělo k otevření migrační Pandořiny skříňky. Ke všem uvedeným faktorům se ještě přidává vývoj v Africe. Základním problémem tohoto dosud nejchudšího kontinentu je demografická exploze. Dnes v ní žije 1,2 miliardy obyvatel, za třicet let to budou již dvě miliardy. Pozitivní ekonomický rozvoj v některých zemích nebude na zvládání této exploze stačit.
Předseda Evropské rady Donald Tusk v konfrontaci s těmito fakty navrhuje „africké migrační síto“. Na moři zachránění migranti z Afriky by měli být soustředěni v centrálních sběrných střediscích zřízených mimo Evropskou unii, tedy na území afrických států. Realizace takového plánu nebude politicky, mj. z hlediska dodržování lidských práv, ani logisticky jednoduchá.
I kdyby se to ale podařilo, lze si položit otázku, zda by taková střediska byla co platná v případě, že se z Afriky zvednou pod tlakem klimatických změn, hladu a chudoby milióny lidí. A to reálně v příštích letech hrozí, když se podíváme na situaci řady afrických zemí, především v pásmu Sahelu. Je možné tomu předcházet? Možností je soustředit se na řešení příčin problému, především špatného vládnutí, chudoby a nedostatečné bezpečnosti v afrických zemích. EU jako celek se o to snaží vějířem rozvojových aktivit a programů. Jenže to nestačí.
Musí nastoupit masivní rozvojová pomoc z členských zemí EU. A tady existují zjevné rezervy. Německo vydává na rozvojovou pomoc 0,7 procenta HDP, Dánsko 0,8 procenta. Země Visegrádu podstatně méně: Maďarsko 0,2 procenta, Česko, Maďarsko a Polsko 0,1 procenta.Na celoevropské úrovni má větší smysl diskutovat o rozsahu a efektivitě rozvojové pomoci než o politicky překonaných kvótách. Česko se angažuje humanitárními aktivitami i podporou bezpečnostních složek na hranicích Evropy a v evropském předpolí, takže vůle tu je.
(Právo, 22.6.)
Donald Trump rozehrál několik partií, které mají podle jeho představ přizpůsobit svět strategii „Amerika na prvním místě“. Po zrušení jaderné dohody s Íránem následovalo rozhodnutí o uvalení cel na import evropské oceli a hliníku. Je to počátek obchodní války mezi USA a Evropou, která může odstartovat i něco mnohem horšího? Francouzský prezident Emmanuel Macron obvinil USA z ekonomického nacionalismu, který se podle něj rovná válce, a dodal, že je to přesně to, co se stalo ve třicátých letech.
Zjevně přituhuje a může být čím dál těžší, aby Evropané seděli u jednoho stolu s Američany v NATO a tvářili se, že se vlastně nic neděje a jede se dál v obvyklých kolejích. Nejede se i kvůli Íránu. Evropě zde jde o hodně. Není v jejím zájmu blízkovýchodní bezpečnostní nestabilita. A pak též nemůže ztratit tvář před zbytkem světa. Vyklidit íránský trh kvůli výhrůžkám Američanů, že postihnou sankcemi evropské firmy, se rovná kapitulaci nejsilnějšího ekonomického uskupení světa. Evropu by pak nikdo nebral v mezinárodní politice vážně. A nebude-li v Íránu Evropa, bude zde dominovat Čína.
Americké vypovězení jaderné dohody s Íránem navíc dále míchá kartami ve světové politice. Nikoliv nutně v americký prospěch, jak to USA předpokládají. Jejich rozhodnutí posunulo geopoliticky Blízký východ blíž k Moskvě a geoekonomicky blíž k Pekingu. Německo a Francie, tento „motor Evropy“, daly najevo návštěvami kancléřky Angely Merkelové v Soči a v Pekingu a účastí Macrona na ekonomickém fóru v Sankt Petěrburgu, že si to uvědomují. A proto jednají s Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem o tom, jak se zařídit. Snad si v Bílém domě všimli, že v průběhu již jedenácté návštěvy Merkelové v Číně zaznělo, nakolik Číňané věří euru, které je důležitou volbou v jejich devizových rezervách. Nezačíná se nám na obzoru vynořovat „postamerický svět“, ve kterém nemusí zcela platit „pravidla dolaru“, kterými se svět dosud ovládal?
Trumpa zatím čeká jeho třetí partie: summit se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem. Neobešlo se to bez zmatků. Nejprve byl summit ohlášen, pak zrušen a nakonec potvrzen. Je to taktika ke zmatení soupeře, nebo spíš odraz zmatku v americké administrativě, která přesně neví, co vlastně v případě Koreje chce? Již třetí Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton se vytasil s „libyjským modelem“ denuklearizace. To je pro Kima nepřijatelné. Navíc si i v kontextu s Íránem třeba klade otázku, nakolik lze Američanům věřit, že nějaká případná dohoda s nimi bude za čas ještě platit.
Sečteno a podtrženo: Spojené státy jsou nyní ve světové politice nepředvídatelným elementem. A prosazují v ní své zájmy dosavadním spojencům navzdory. Evropa včetně nás to musí vzít na vědomí.
Po sedmdesáti letech transatlantického partnerství je to jistě nepříjemné zjištění. Ignorovat ho ale už nelze.
(Právo, 4.6.)