Miloš Balabán

28. 10.

Příliš velká cena za beznadějný konflikt?

Miloš Balabán Přečteno 2706 krát

Věřím ministru obrany Lubomíru Metnarovi, že prožívá nejtěžší období své kariéry. Na ministerstvu je čtyři měsíce a už musí řešit smrt čtvrtého českého vojáka v afghánské misi. Tentokrát byl pachatel útoku z vlastních řad – zřejmě šlo o příslušníka afghánské armády. Útok zapadá do stále horší bezpečnostní situace v zemi. Potvrdily to víkendové parlamentní volby, které doprovázelo násilí. V Kábulu přišlo při útocích o život více než 15 lidí, v provincii Ghór si exploze vyžádala život 11 policistů.

Afghánské národní bezpečnostní síly nejsou příliš bojeschopné a spolehlivé. Bez Američanů by zajištění alespoň elementární bezpečnosti nezvládly. Je pravděpodobné, že do nich pronikl i Tálibán. Svědčí o tom řada incidentů, kdy afghánský voják nebo policista obrátil zbraň proti svým západním kolegům. Premiér Babiš chce mluvit s ministrem obrany o tom, zda je možné přijmout opatření, která by tyto útoky eliminovala. Je to nereálné. Jediné, o čem má smysl mluvit, je reflexe našeho zapojení do afghánského konfliktu. To je věc politiků. Diskuse přitom musí být oproštěna od prázdných frází. Na ty už není místo.

Jako vodítko se nabízí analýza operace v Afghánistánu prestižního britského think-tanku Chatham House už z roku 2014 na základě názorů 51 oficiálních amerických a britských činitelů – velvyslanců, vojenských poradců, příslušníků ministerstva obrany USA, členů Národní bezpečnostní rady, akademiků a analytiků. Čtyři závěry jsou nejpodstatnější.

Na strategické úrovni došlo k obrácení pojetí rozhodovacího procesu: nejprve se přijala strategie a teprve následně se dělaly analýzy, které ji měly podpořit. „Odvetná intervence“ v roce 2001 neměla stanovený jasný dlouhodobý cíl, došlo k záměně strategie za cíl. Způsob obrany Spojených států proti al-Kajdá vedoucí ke svržení vlády Tálibánu byl začátkem konce, neboť Tálibán nikdy nepředstavoval pro USA strategické ohrožení.

Naprosto nereálný byl plán vybudovat demokratický stát podle západních měřítek. Finančně náročné programy rekonstrukce nebyly dostatečné, navíc značná část prostředků na pomoc regionu skončila v rukou lokálních vládců.

Počáteční nerozlišování mezi Tálibánem a teroristy radikalizovalo táliby.

A nakonec použití nepřiměřené síly a značné „vedlejší ztráty“ v řadách civilistů způsobily, že koalice nikdy nevyhrála „srdce a mysl“ Afghánců (slogan z roku 2000).

Je škoda, že tato analýza zapadla a Američané s NATO, včetně nás, se motali a motají stále v kruhu. Takže jaká z něj může být cesta? Platí to, co jsem napsal minulý týden: úplná kapitulace není optimální i z toho důvodu, že se na bojišti objevil vedle Tálibánu i Islámský stát.

Ale dohoda s Tálibánem, pro který je Islámský stát cizí element, o nějaké formě národního usmíření je jediné smysluplné řešení. Američané už s tím začali a je na nich a na NATO, aby to neskončilo ve slepé uličce. Nebo snad chceme být v Afghánistánu, třeba i z „geopolitických důvodů“, dalších bezvýsledných sedmnáct let?

(Právo, 24.10. )

20. 10.

Opět dvojí metr

Miloš Balabán Přečteno 3311 krát

Saúdskoarabský novinář Džamál Chásakdží, kriticky naladěný vůči saúdskoarabskému režimu, si šel vyřídit na konzulát v tureckém Istanbulu náležitosti k uzavření sňatku. Živý ho už neopustil. Zřejmě byl na konzulátu plánovitě zavražděn.

Saúdská oficiální místa se to nejprve snažila popírat, pak ale pod tíhou důkazů i o možné speciální operaci tajných služeb musela přiznat, že k vraždě došlo. Zatím sice nevíme přesně jak, nicméně to se asi už nikdy nedozvíme. Varující je, že se tak stalo na území Turecka, členského státu NATO.

Spojené státy nemohly nereagovat, navíc i z toho důvodu, že Chásakdží byl redaktorem renomovaného deníku Washington Post. Takže zazněla „rozhodná slova“ o nepřípustnosti takového jednání i o možných sankcích proti Saúdské Arábii, včetně uvalení zbrojního embarga. Je to ale samozřejmě science fiction, pokud mají americké zbrojní dodávky do této blízkovýchodní monarchie dosáhnout v příštích letech 110 miliard dolarů.

Telefonát amerického prezidenta Donalda Trumpa králi Salmánovi už signalizuje další předpokládaný vývoj. Trump řekl, že králova slova na něj dělala dojem, že vraždu Chásakdžího mohou mít na svědomí nějací „darebáci“. Věru úsměvné. Výsledky jednání amerického ministra ztahraničí Pompea se Salmánem také určitě nepovedou k nějakému zhoršení americko-saúdských vztahů.

Russell Mead v listu The Wall Street Journal pak natvrdo napsal, že absurdně přehnaná reakce na vraždu by hrála na Blízkém východě do rukou amerických nepřátel. Tudíž je takříkajíc vymalováno a v přímém přenosu můžeme sledovat další lekci z reálpolitiky a politiku dvojího „lidskoprávního“ metru v praxi. I když si leckdo může cynicky říci, že jeden další mrtvý v těch miliónech obětí geopolitických her na Blízkém východě nic neznamená.

Jenže tyto „dvojí metry“ opět hodně ubírají, ať chceme, či nechceme, na důvěryhodnosti západní politiky.

(Právo, 18.10)

05. 10.

Rok zázraků a rok krizí

Miloš Balabán Přečteno 1587 krát

Příští rok si připomeneme třicátiny „roku zázraků“, jak nazval převratné změny roku 1989 britský historik a publicista Timothy Garton Ash. Otázkou ale je, zda oslavy konce studené války a kolapsu „socialistické soustavy“ nebudou zastíněny pokračující politickou krizí Evropy, která je zároveň krizí demokracie. Může o tom svědčit i jeden fakt, který připomenul americký politolog a autor knihy „Lidé proti demokracii“ Yascha Mounk: mezi lety 2000 a 2018 vzrost počet Evropanů hlasujících pro populistické strany z pěti na dvacet pět procent. Mounk k tomu dodal, že v minulosti nebyla v Evropě skutečná alternativa k demokracii, dnes ale je.

Proč k tomu došlo? Hodně díky konfliktu mezi lidem a politickými elitami, které nebyly schopny reflektovat skutečné potřeby a zájmy společnosti. Vidíme to nyní v Německu, kde nezvládnutá migrační vlna potápí vliv tradičních politických stran i pozici „neotřesitelné“ kancléřky Angely Merkelové. Vzpoura poslanců CDU/ CSU při volbě předsedy poslaneckého klubu v Bundestagu, kdy byl poražen spojenec Merkelové Volker Kauder, může být počátkem jejího politického konce. A pokud v blížících se bavorských zemských volbách ztratí jednoznačnou dominanci CSU, k čemuž asi s ohledem na růst vlivu Alternativy pro Německo dojde, rovná se to politickému zemětřesení.

Stačí pak k politicky nestabilnímu Německu ještě přiřadit dost možná i divoký brexit, jenž je také příkladem neschopnosti britských elit, a stabilita Evropy bude opět narušena. Připočtěme k tomu i rozdílné představy o budoucí Evropě. Na jedné straně chce francouzský prezident Emmanuel Macron prohloubit evropskou integraci, na straně druhé nyní nejvlivnější italský politik Matteo Salvini a maďarský premiér Viktor Orbán preferují Evropu národů.

Na pozadí těchto odstředivých představ je Evropa navíc konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku. Poslední, co by si pak Evropa mohla přát, je větší konflikt mezi současným a nastupujícím globálním hegemonem. Evropa by na něj těžce doplatila. Rizik a nepředvídatelností je víc než dost. K tomu, aby se s nimi naše zahraniční politika vyrovnala, potřebuje i plnohodnotného ministra zahraničí. S jeho jmenováním otálet nelze.

(Právo, 2.10.)

Archiv článků: říjen 2018

Příliš velká cena za beznadějný konflikt?

Opět dvojí metr

Rok zázraků a rok krizí

Blogeři abecedně