Antonín Rašek ve svém článku Finlandizace? Neutralita? Jen přeludy (Právo 12. 5.) polemizuje s mým názorem o možnosti takového scénáře pro Ukrajinu, který jsem v Právu publikoval 9. května. Položil přitom řadu zásadních otázek a argumentů, které finlandizaci zpochybňují.

Jde především o podřízenost Ukrajiny v její budoucí zahraniční politice, pokud by k finlandizaci došlo, a o to, zda je vůbec myslitelné, aby nějaká země mohla být neutrální, pokud leží na hlavním evropském geostrategickém tahu Paříž–Berlín–Varšava–Kyjev–Moskva.

Jsou to racionální výhrady. Musím ale zdůraznit, že jsem finlandizaci zmínil jako možnou alternativu řešení ukrajinské krize, která se začíná vyvíjet velmi nebezpečným směrem.Jsem toho názoru, že Henry Kissinger i Zbigniew Brzezinski, kteří i díky svým evropským kořenům velmi dobře rozumějí složitosti evropské historie a geopolitiky, nastolili možnost finlandizace Ukrajiny nikoli náhodou, ale právě jako východisko z klinče, do kterého se na Ukrajině dostali klíčoví vnější aktéři konfliktu, tedy Rusko, EU a Spojené státy.

U nás přitom úplně zapadlo, že rakouské ministerstvo zahraničí rozvinulo Kissingerovy úvahy o finlandizaci země i ve svém šestibodovém plánu, jak by mohla Ukrajina získat neutrální status podobný rakouskému z roku 1955. Obsahuje např. garanci ukrajinské neutrality Ruskem, EU a Spojenými státy, závazek nevstoupit do žádného vojenského bloku a závazek ochrany lidských práv a menšin.

Zajímavé je, že při interpretaci šestibodového plánu z úst rakouského ministra zahraničí Sebastiana Kurze na konferenci k 10. výročí rozšíření EU také zazněla kritika dosavadního pojetí Východního partnerství, které podle něj vytvářelo nežádoucí antagonismus vůči Rusku a samo o sobě generovalo vnitřní napětí i v dalších zemích – Gruzii a Moldávii.

Rakouské diplomacii patří uznání za odvahu přicházet s návrhy, které neharaší zbraněmi a sankcemi, a za zpětnou vazbu rozporuplné východní politiky EU. Bohužel to ale asi skutečně konflikt na Ukrajině neovlivní.

Ta je dnes otevřeně či skrytě geopolitickým bojištěm ležícím na hlavním evropském geostrategickém tahu, kde mezi sebou soupeří tři mocnosti, stejně jako tomu bylo několikrát v posledních dvou stoletích. O názoru a návrzích Vídně by se nicméně v EU mělo minimálně přemýšlet, protože, jak se zdá, především Unie je zatím tím hráčem, který nejvíce politicky, ekonomicky a bezpečnostně kvůli Ukrajině prohrává.

(Právo,16.5.)