Krvavá debalcevská řež může být dalším katalyzátorem nepředvídatelného a možná i katastrofického vývoje na Ukrajině. Porážka ukrajinské armády spolu s prohlubující se ekonomickou krizí dále přibližuje Ukrajinu k situaci zhrouceného státu, ve kterém se nedá vůbec vyloučit, že moc mohou převzít radikálně nacionalistické síly.

Přesně rok po Majdanu se Ukrajina stala replikou bývalé Jugoslávie: v jednom státě se dvěma náboženstvími, dvěma historickými územími a dvojí minulostí. Za druhé světové války došlo k rozdmýchání etnických a národnostních sporů, což vedlo a vede k násilí, jež dosáhlo nebývalých rozměrů. Evropa jen v úžasu sleduje, na jaký to terén vstoupila a jaké „běsy“ se zde, bohužel i kvůli její nepředvídavosti, probudily.

Jenže nepředvídavá již jednou byla. Dělí nás právě čtyři roky od chvíle, kdy britské a francouzské letouny začaly bombardovat Libyi s cílem svrhnout Muammara Kaddáfího a poté začít budovat demokracii. Po západním vítězství se ale Libye stala předobrazem dění na Ukrajině, i když v ještě horší podobě „Somálska s ropou“.

Země má dva parlamenty a dvě vlády, znepřátelené ozbrojené frakce bombardují přístavy a ropná úložiště. Libye je eldorádem pro organizovaný zločin, který bohatne na převádění uprchlíků přes Středozemní moře do Itálie a tzv. Islámský stát má ve městě Derna výcvikový tábor na dohled jižní Evropě.

Poté, co se Západ z Libye stáhl, se občanská válka šíří do Mali, Nigeru a Nigérie, kde řádí islamistické uskupení Boko Haram. Evropa jen tiše přihlíží, jak se do boje s nestabilitou v Libyi chystá vojenskou diktaturou stabilizovaný Egypt po brutální popravě svých občanů, křesťanských Koptů, islamisty.

Těžko dnes můžeme optimisticky hovořit o perspektivách východního nebo středomořského partnerství, když Evropě doslova a do písmene hoří na východě a jihu půda pod nohama. Politikové dnes musí myslet na to, že rozšíření ozbrojených konfliktů by mohlo znamenat i konec dnešní podoby Evropy.

Proto je na místě přemýšlet o vytváření inkluzivního a rovnoprávného bezpečnostního systému v Evropě a v jejím okolí. To ovšem předpokládá schopnost překonávat zděděné reflexe studené války. Jsou toho ale v současnosti všichni klíčoví aktéři evropského i světového dění – Spojené státy, EU, NATO, Německo a Rusko – ještě schopni?

Tváří v tvář mnoha společným hrozbám, mezi které bezesporu patří i tzv. Islámský stát a terorismus, je to v jejich zájmu. Nestálo by za úvahu v roce čtyřicátého výročí Helsinské konference zvážit svolání další bezpečnostní euroatlantické konference s rovnoprávnou účastí všech států nejen Evropy, ale i jejího nejbližšího sousedství?

(Právo, 20.2.)